The basic rule of scientific research is its implementation on the basis of freely expressed autonomy of will, while in practice this is usually expressed by the patient’s informed consent. In the states that are parties to the Biomedicine Treaty, this consent must be given expressly, specifically and is to be documented. This principle of freedom of will is generally accepted and represents a starting point for current bioethical and legal standards.
The article deals with an issue, whether this starting point is the only relevant and acceptable starting point. In accordance with some minority opinions, especially from the English scientific literature it asks the following questions: Should not there be a legal obligation laid down as to participation in scientific research? Isn’t that our moral duty to support scientific research in medicine, or as the case may be to participate in it to a certain extent?
At the first sight this issue seems to be irrelevant - after unfortunate historical experience in the German Nazi regime, but also in democratic regimes, the patient’s welfare is superior to the interest of science and society.
With regard to a benefit of scientific research for society, there are however also alternatives to the aforementioned maximum, so that progress in the developments of medicine is ensured, provided that the risk is insignificant and its benefit for the society is big. Is it possible to consider such a maximum on a legislative level? Does the moral view make it permissible to limit freedom for the benefit of social benefit. If the answer is an unambiguous "no", then of course there is a parallel to inoculation, which is expressly set forth by law.
The article offers possible alternatives for ensuring establishment of a legal obligation to participate in the scientific research, however at the same time it also gives a warning as to drawbacks of these solutions.
Last but not least, there is an issue of the man’s moral duty and his/her participation in research. It is true, that in the post modern world of moral pluralism it is quite difficult to face a question on what we understand under the term moral duty. However from certain points of view this duty seems to be morally justified.
The author’s aim was actually not to find an unambiguous solution, but to a certain extent make relative the so far unilaterally accepted consensus and provide possible other alternative insights into discussion. and Základním pravidlem vědeckého výzkumu je jeho provádění na základě svobodně vyjádřené autonomie vůle, což bývá v praxi vyjadřováno informovaným souhlasem pacienta. Ve smluvních státech Úmluvy o biomedicíně tento souhlas musí být dán výslovně, konkrétně a má být zdokumentován. Tento princip svobody vůle je všeobecně akceptován a je východiskem pro současné bioetické i právní normy.
Článek se zabývá otázkou, zda je toto východisko jediným relevantním a akceptovatelným východiskem. V souladu s některými menšinovými názory zejména v anglické vědecké literatuře se táže: Neměla by být do jisté míry ukotvena právní povinnost účastnit se na vědeckém výzkumu? Nemní naší morální povinností podporovat vědecký výzkum v medicíně, případně se na něm do určité míry podílet?
Na první pohled se zdá tato otázka irelevantní – po neblahých historických zkušenostech v německém nacistickém režimu, ale i v v demokratických režimech, je blaho pacienta nadřazeno před zájmem vědy a společnosti.
Vzhledem k prospěšnosti vědeckého výzkumu pro společnost však se nabízí i alternativy k výše uvedené maximě tak, aby byl zajištěn posun ve vývoji medicíny, pokud je riziko nepatrné a jeho prospěch pro společnost velký. Je možné uvažovat o takovéto maximě v rovině legislativní? Jakým způsobem by šla upravit do normativního textu? Je z mravního hlediska vůbec přípustné omezit svobodu ve prospěch společenského prospěchu. Pokud je odpovědí jednoznačné ne, pak se ovšem nabízí paralela s povinností očkování, která je výslovně ukotvena zákonem.
Článek nabízí možné alternativy zajištění ukotvení právní povinnosti účastnit se na vědeckém výzkumu, zároveň však upozorňuje na nedostatky těchto řešení.
V neposlední řadě je pak tématem otázka morální povinnosti člověka a jeho účasti na výzkumu. V postmoderním světě morálního pluralismu je ovšem dosti složité čelit otázce, co je možné rozumět morální povinností. Z určitých hledisek se však tato povinnost jeví jako morálně opodstatněná.
Cílem, který autor sledoval, nebylo ani tak nalézt jednoznačné řešení, ale dosud jednomyslně přijímaný konsensus do určité míry zrelativizovat a poskytnout možné další alternativní náhledy do diskuse.
Wenzel Trnka von Krzowitz was born in 1739 in Tabor. He graduated from the University of Vienna, where after studying philosophy he studied at the Faculty of Medicine. His personality and systematic work attracted the attention of Gerard van Swieten, who in 1769 made a significant contribution to the institutional establishment of the first medical faculty in the Hungarian Lands. Trnka thus became one of the founding members of this faculty, where he was appointed professor of anatomy. The Faculty of Medicine was the last part of the Pázmany University to be established in Trnava, which could not meet the needs of a growing university, especially of the medical faculty itself, and so in 1777 the entire campus was moved to Buda. While still in Trnava, in 1775, Trnka published one of his most important works, Historia febrium intermittentium, in which he discusses intermittent fevers. These fevers were a relatively common and unpleasant phenomenon in Europe, especially in certain regions. They are caused by protozoa of the genus Plasmodium, discovered in the 19th century, which cause several types of malaria, all of them being characterised by periodic bouts of fever. In his work, Trnka discusses in detail both the actual course of the disease and the treatment, emphasizing the use of quinine bark. The work contains several historically valuable chapters. It describes views and treatments of malaria in the 18th century, focusing also on those areas in the Habsburg Monarchy where the disease was widespread. Through Trnka’s work, the article provides an insight into life with this now exotic disease, which is today of little concern in our part of the world.