Zpochybnění či popření „klasických“ pojmů politické teorie a ústavního práva, jako je (národní) stát či suverenita, jejíž koncept se stal těžištěm debaty o postvestfálské státnosti, se staly běžným topos akademické diskuse posledních dvou desetiletí. Zatímco David Held si v roce 1996 postěžoval, že teoretici demokracie se takřka nevěnují otázce, nakolik může stát zůstat v centru myšlení o demokracii, stal se od té doby vztah mezi státem, demokracií a suverenitou předmětem řady zásadních prací. Poststrukturalističtí kritici suverenity, její redefinice v „metodologickém kosmopolitismu“, stejně jako radikálně-pluralistická transformace suverenity do podoby plurálních „nároků na suverenitu“ jsou výzvou pro klasická chápání tohoto pojmu.Přesto nemohou ani současné přístupy k „pozdní“ suverenitě postvestfálské epochy uniknout zásadním logickým obtížím při popisu kritických situací, v nichž se politické entity buď rekonstituují, nebo
zachraňují před vlastním zánikem prostřednictvím mimořádných opatření porušujících jejich vlastní pravidla.V tomto článku se pokouším obhájit relevanci pojmu suverenity, nikoli však jako konceptu popisujícího materiální povahu mocenských vztahů, nýbrž jako normativního pojmu, jehož smysl spočívá v imaginaci sociální a politické reality. Suverenita jako prostředek této imaginace umožňuje legitimizaci politických systémů, v níž lze uchovat paralelní vztah mezi principem demokracie a principem právního státu, který je v alternativních konceptech legitimity zásadně zpochybněn. and It became a topos of academic debate of last two decades to question or even contest “traditional” concepts of the political theory and constitutional law like the (nation-)state and the sovereignty, whose notion became the focal point of the debate about post-Westphalian statehood. While David Held stated yet in 1996, that the scholars on democracy “have not seriously questioned whether the nation-state itself can remain at the centre of democratic thought,“ the relation between nation-state, democracy and sovereignty had been elaborated in several major works since then.
The poststructuralist critic of sovereignty, the redefinition of its term in “methodological cosmopolitism” as well as radical-pluralist transformation of sovereignty into multiple “sovereignty claims” are challenging classical understandings of sovereignty. However, the new approaches to the “late”
sovereignty of post-Westphalian period cannot escape major logical difficulties in dealing with critical situations, in which political units are either re-constituting themselves or are saving themselves before a destruction with the means of emergency measures breaching their own rules. In this article, I try to defend the relevance of the concept of sovereignty, not as a description of the material quality of power relations but as a normative concept whose sense consists in the imagination of social and political reality as a unity. This form of imagination is a precondition for any conception of legitimacy of a constituted order with a balance between the rule of law and democracy. It is precisely this balance, that is endangered by current alternative conceptions of legitimacy without sovereignty.