A Roman-Period bloomery smelting site had been excavated in the Lahn valley at Wetzlar-Dalheim in central Germany during 2006–2012. The production unit consisted of a big rectangular workshop pit with 13 slag pit-furnaces, two waste dumps and a small sunken hut. The stratigraphical sequence, along with abundant pottery and small finds, allows the dating of short-lived smelting activity to a time slot around the third quarter of the first century AD. As a first series of radiocarbon measurements from in-slag charcoal samples resulted in a bewildering date range from the Iron Age right back into the Neolithic, a second dating series has been undertaken. This time exclusively charcoal samples taken from the bottom of the furnace pits have been analysed. The resulting dates fit to the archaeologically derived dating. It is clear that the 14C content of the in-slag charcoal samples must have been altered already during the process in antiquity. With none of the analysed dates younger than the archaeologically fixed date of the bloomery production unit, it is obvious that a contamination with fossil carbon must have taken place. The wide and inconsistent date range suggests that fossil carbon has entered the metallurgical system within the furnace in an uncontrollable manner. The observed phenomenon has wide implications for other metallurgical sites with high temperature processes under strongly reducing conditions. Charcoal samples from such sites, especially from inside slags, might be contaminated to an unpredictable degree and produce seemingly older dates. A first review of previously published data series calls for a reconsideration of the reliability of radiocarbon dates from metallurgical slags. and V průběhu let 2006 až 2012 byla v údolí řeky Lahn ve Wetzlar-Dalheimu ve středním Německu odkryta lokalita s doklady výroby železa z doby římské. Výrobní jednotka sestávala z velké dílenské jámy obdélníkového půdorysu se třinácti pecemi se zahloubenou nístějí, dvěma odpadními haldami a malou polozemnicí. Stratigrafická posloupnost spolu s hojně přítomnou keramikou a drobnými nálezy umožňují datovat krátkodobou výrobní činnosti do zhruba 3. čtvrtiny 1. stol. n. l. Jelikož první série radiokarbonových měření provedená na kouscích dřevěného uhlí, které uvízlo ve strusce, vymezila ohromující časový úsek od doby železné až po neolit, byla provedena druhá datovací série. Tentokrát byly analyzovány výlučně vzorky dřevěného uhlí, které byly odebrány z nístějí pecí. Výsledné datování vykazovalo shodu s datováním archeologickým. Vzhledem k tomu, že kontaminaci po exkavaci můžeme vyloučit, je zřejmé, že obsah 14C ve vzorcích dřevěného uhlí musel být změněn už při výrobním procesu v průběhu starověku. Široký a nekonzistentní časový interval naznačuje, že fosilní uhlík vstupuje do metalurgického systému v peci nekontrolovaně. Pozorovaný fenomén má velký dopad na další lokality s doklady metalurgických aktivit, při kterých vysokoteplotní procesy probíhaly za silně redukčních podmínek. Vzorky dřevěného uhlí z takových lokalit, zejména pak uhlíků ze strusek, mohou být kontaminovány nepředvídatelným způsobem a zapříčinit zdánlivě starší datování. První přezkoumání dříve publikovaných datových řad vyzývá k přehodnocení spolehlivosti údajů z radiokarbonového datování metalurgických strusek.