Cílem Rortyho článku „Analytická a konverzační filosofie“ je nahrazení distinkce mezi analytickou a kontinentální filosofií rozlišením mezi filosofií analytickou a filosofií konverzační. Tím dojde při nahlížení rozdílu mezi oběma typy filosofie k odstranění geografického hlediska, které, ač samo o sobě poskytuje určitou možnost rozlišit jednotlivé typy filosofů, není dle Rortyho ve skutečnosti určující. Tento rozdíl spočívá především v odlišném náhledu filosofie na sebe samotnou, na smysl a cíle své práce. Spočívá v odpovědi na otázku, zda filosofie může něco poznávat takové, jaké to doopravdy je, či nikoli a zda se může vydat po cestě vědy, či by měla naopak vnímat sebe sama spíše jako konverzaci a rozvíjení kulturního uvažování., The aim of Rorty’s article Analytic and conversational philosophy is to replace the distinction between analytic and continental philosophy with a distinction between analytic and conversational philosophy. This is achieved through a perception of the difference between the two types of philosophy that rejects the geographical viewpoint which, though it may provide a certain possibility of distinguishing the specific types of philosophy, is not in Rorty’s view really decisive. The difference consists above all in the distinctive view of philosophy of itself, and of the sense and aim of its endeavour. It consists in the response to the question of whether philosophy can or cannot know something as it really is; whether it can follow the path of science; or whether it should rather perceive itself as a conversation and an opening up of cultural reflection., and Richard Rorty.
Podle tradice přenesl geometrii do Řecka Thalés z Mílétu. Ačkoli v diskusích o povaze Thalétovy geometrie nepanuje konsensus, zdá se, že zformulované teorémy byly až dodatečně uplatněny na jeho konkrétní měření. Již o Thalétově „žákovi a nástupci“, Anaximandrovi z Mílétu, však nemáme žádné zprávy, které by se týkaly geometrie. Výjimku představuje lexikon Súda, který uvádí, že Anaximandros „vůbec ukázal základy geometrie“. Lexikon zároveň vyjmenovává momenty, v nichž může být užití geometrie spatřeno. V prvé řadě se jedná o gnómón, s jehož pomocí mohla být realizována řada měření. Zřejmé znaky uplatnění geometrie vykazuje též celá Anaximandrova koncepce kosmologie: tvar Země a její umístění ve středu univerza, i samotný popis nebeských těles. Podobně lze uplatnění geometrie spatřovat za mapou světa a sférou. Ačkoli tedy Anaximandros není explicitně s geometrií spojován, dochované texty ukazují, že její poznatky významně využil, když propojil konkrétní pozorování s geometrickým uspořádáním celého univerza., According to tradition Thales brought geometry to Greece from Miletus. Although discussion of the nature of Thales’ geometry has not arrived at a consensus, it seems that the theorems formulated were retrospectively applied in his concrete measurements. So far, however, we have no information about the geometry of Thales’ pupil and successor, Anaximander of Miletus. An exception is presented in the lexicon Suda which claims that Anaximander “in general showed the basics of geometry”. This lexicon at the same time states the points at which the employment of the geometry can be discerned. Most importantly, we have the question of the gnomon, with the help of which an order of measurement is realisable. Clear signs of the application of geometry are likewise shown by Anaximander’s whole conception of cosmology: the shape of the earth and its position at the centre of the universe, and the very description of the heavenly bodies. In addition one can discern geometry involved in the map of the world and the sphere. Thus, although Anaximander is not explicitly connected with geometry, extant texts demonstrate that he significantly exploited geometrical knowledge when he connected concrete observation with the geometrical organisation of the universe as a whole., and Radim Kočandrle.
Berlinova dichotomie pozitivní a negativní svobody je v akademickém prostředí natolik diskutovanou problematikou, že jakékoli pokusy o její novou interpretaci čelí notnému riziku rozvíjení již řečeného, a tím i možnosti ztráty argumentační síly. Cíl tohoto článku však nespočívá v přispění k debatě týkající se funkčnosti Berlinova rozdělení, ale ve zpochybnění stereotypně přijímaných ideových zdrojů, jimiž se Berlin údajně inspiroval. V rámci linie tradic liberálního myšlení, kterou identifikuje mimo jiné sám Berlin, je totiž jeho rozlišení dvou pojmů svobody běžně ztotožňováno s principy a ideovým poselstvím klasifikace francouzského osvícence Benjamina Constanta. Směšování Berlinovy polarity pozitivní – negativní s Constantovým schématem antická – moderní je pravděpodobně důsledkem četných styčných bodů obou koncepcí, jež však vedou k automatickému vnímání souladu i u těch principů, u nichž je míra koherence problematická. Za hlavní cíl této studie lze tudíž označit jednak prokázání skutečnosti, že pro důslednou komparaci Berlinovy a Constantovy dichotomie je kromě běžně analyzované příbuznosti negativní svobody se svobodou moderní nezbytné vzít v úvahu i provázanost opačných pólů spektra, a především pak obhajobu teze, že v podstatných momentech Constantovo myšlení opouští meze liberální tradice a konotuje Pettitovy republikánské principy svobody jako ne-dominance. Takový závěr vede v konečném důsledku k tomu, že Berlinovo a Constantovo dělení nelze vnímat jako homogenní., Berlin’s dichotomy of positive and negative freedom is, in academic quarters, such a well-discussed problem that any kind of attempt at a fresh interpretation confronts the real risk of developing what has already been said and, in that way, of losing argumentational strength. The aim of this article does not, however, consist in contributing to the debate about the viability of Berlin’s distinction, but in calling into question the stereotypical reception of the intellectual sources that Berlin was inspired by. In the framework of the line of traditions of liberal thinking, which, among others, Berlin himself identifies, is his distinction between two concepts of freedom, usually identified with the principles and intellectual meaning of the classification by the French enlightenment thinker Benjamin Constant. The mixing up of Berlin’s polarity positive–negative with Constant’s scheme of ancient–modern is probably a consequence of the numerous common points in the two conceptions. These, however, lead to the automatic perception of agreement even in those principles for which the level of coherence is questionable. The main aim of this study is, therefore, to indicate, firstly, the proven fact that for a consistent comparison of Berlin’s and Constant’s dichotomy one must examine, in addition to the commonly analysed relationship of negative freedom with modern freedom, the connectedness of the opposite poles in the two cases. Secondly, and more importantly, the thesis is advanced that, in its fundamental properties, Constant’s thinking goes beyond the liberal tradition and points towards Pettit’s republican principles of freedom as non-dominance. This conclusion ultimately leads to the recognition that Berlin’s and Constant’s division cannot be seen as homogenous., Jan Květina., and Obsahuje seznam literatury
Kniha českého filozofa a antropologa přibližuje současnou debatu ve filozofii společenských věd a kulturní antropologii, a dále se zaměřuje na naturalismus a pojem kultury and "Anthropologists in Trap? Between Nature and Culture".