Tradiční tvarová analýza nožů přináší jen část dostupných informací o těchto nálezech, neboť nezahrnuje hodnocení ani konstrukčního typu, ani kvality celkového provedení. Na tyto otázky může odpovědět pouze archeometalurgický průzkum, zaujímající nezastupitelné místo v celkovém průzkumu před restaurováním. Cílem článku je ukázat úlohu a možnosti archeometalurgie ve spojení s restaurátorskými průzkumy středověkých nožů. Seznamuje čtenáře s metodou metalografického hodnocení bočních nábrusů čepelí a s vyhodnocováním získaných výsledků. and The traditional morphological examinations of knives yields only part of the information that can be deduced from these finds, as it contains no evaluation of either type of construction or of overall quality. Only an archaeometallurgical investigation can answer such questions, and therefore occupies a unique in the general preparations preceding restoration. The aim of this article is to set out the role and potential of archaeometallurgy in connection with the restoration survey of medieval knives; it introduces the reader to the method of metallographic evaluation of the lateral grinding of blades, and with the evaluation of the results obtained.
The earliest iron artefacts are often presented as products made of meteoritic iron, which is characterised by its high iron content. However, recent studies have shown that high nickel and iron content cannot be taken as a firm criterion for establishing its meteoritic origin. The most effective tool for helping to specify the elemental composition in such cases is a metallographic analysis. It turns out that the material of many artefacts regarded as having been forged from meteoritic iron could in fact be bloomery iron. An analysis of ample yet scattered evidence suggests that the production of items from meteoritic iron could in fact be irregular and sporadic and Nejstarší železné artefakty jsou namnoze prezentovány jako výrobky z meteoritického železa, jehož typickým rysem je vysoký obsah niklu. Nedávné studie však ukázaly, že vysoké obsahy niklu v železe nelze brát jako pevné kritérium pro stanovení jeho meteoritického původu. Nejúčinnějším nástrojem, který v takových teriál mnoha předmětů, které jsou považovány za výkovky z meteoritického železa, může být ve skutečnosti železem svářkovým. Analýza četné, byť porůznu rozptýlené evidence nasvědčuje tomu, že výroba předmětů z meteoritického železa mohla být ve skutečnosti prostorově nerovnoměrná a sporadická.
In this paper a collection of iron objects from the Anatolian Seljuks Period, ca. 12th–13th century AD, are analysed and discussed from a metallurgical perspective. A total number of 21 iron-steel objects, small knives and flat bodied (with thin cross-section) arrowheads was examined. These objects are coming from the Seljuks’ cultural layers of Eğirdir (Isparta, Central Anatolian Caravanserai), Kubad Abad (Konya, Central Anatolian Sultan’s Palace Complex), and Samsat (Adıyaman, Eastern Anatolian Fortress). In the samples which were taken from iron tools, composite-like structures formed by different ferrous phases were revealed by metallography, SEM-EDX and micro hardness examinations. These structures are classified according to the production materials and techniques. The first group revealed signs of continuous forging and, in some cases, bloomery iron folding, which can lead to such composite-like structures. The second group consisted of tools which were produced from different starting materials which were forgewelded before or during shaping process. The crucible steel knives can be classified as another group, in which the composite-like structure exhibits totally different constituents leading to more homogeneous mechanical character. In modern times, composite materials have gained importance and become key engineering materials due to their outstanding specific properties. This study reveals that skilled Seljuks’ blacksmiths made similar materials design choices in the production of iron or steel objects, despite limited materials and metallurgical knowledge. and V příspěvku je diskutována kolekce železných předmětů z období rúmského sultanátu, ca 12.–13. stol. n. l., analyzovaná a hodnocená z metalurgického hlediska. Celkem 21 železných předmětů, menších nožů a plochých hrotů šípů (stenkým průřezem). Předměty pocházejí z kulturních vrstev rúmského sultanátu v Eğirdiru (Isparta, středoanatolský karavanseraj), Kubad Abad (Konya, středoanatolský sultanský pálácový komplex) a Samsat (Adıyaman, východoanatolská pevnost). Vzorky odebrané z železných nástrojů vykazovaly struktury podobné kompozitním, sestávající z různých strukturních fází vymezených pomocí metalografie, SEM-EDX a měřením mikrotvrdosti. Dané struktury byly kategorizovány podle užitých materiálů a techniky výroby. První skupina vykazovala známky kontinuálního kování a místy paketování svářkového kovu, které může vést k takovýmto jakoby kompozitním strukturám. Druhá skupina sestávala z nástrojů vyráběných z různých výchozích materiálů, které byly před nebo v průběhu tváření svařovány. Nože z kelímkové oceli lze klasifikovat jako další skupinu, ve které kompozitní struktura vykazuje naprosto odlišné složky, vedoucí k rovnoměrnějším mechanickým charakteristikám. V dnešní době nabyly kompozitní materiály velkého významu a díky svým výjimečným specifickým vlastnostem se staly klíčovými materiály strojírenství. Tato studie odhaluje, že zruční seldžučtí kováři volili podobnou materiálovou konstrukci při výrobě železných nebo ocelových předmětů, navzdory omezeným materiálovým a metalurgickým znalostem.