Th e reception of the translations of Aristotelian and pseudo-Aristotelian works at the University of Paris in the thirteenth century promoted a new understanding of the sciences as specialized fi elds of knowledge. Th e huge amount of translations required a new organization of knowledge, which included novel subjects and categories. Among these there is a very special case, namely the pseudo- Aristotelian De plantis, translated from Arabic into Latin and then back into Greek to be re-translated into Latin again. De plantis was included in the new curriculum in Ripoll 109 (1230–1240 BCE), and constituted the main source for botanical studies until the sixteenth century. Th roughout this paper we will explore the reception and impact of De plantis in both the Arabic and the Latin traditions. We aim to show its foundational role in the development of botany as a theoretical discipline within the natural sciences. and Recepce překladů aristotelských (včetně pseudo-aristotelských) textů na Pařížské univerzitě 13. století šířila nové porozumění vědám jakožto specializovaným oblastem poznání. Velké množství překladů vyžadovalo novou reorganizaci vědění, která musela zahrnout nové předměty a kategorie. Mezi těmito překlady můžeme najít velmi specifi cký případ – pseudo- -aristotelský spis De plantis, přeložený z arabštiny do latiny, poté zpět do řečtiny a nakonec znovu přeložený do latiny. De plantis byl zahrnut do nového kurikula v Ripollu 109 (1230–1240 n.l.) a tvořil hlavní pramen pro botanické studie až do 16. století. V tomto článku zkoumáme přijetí a dopad De plantis jak na arabskou, tak na latinskou tradici. Našim cílem je ukázat jeho fundamentální roli ve vývoji botaniky jako nové disciplíny v rámci přírodních věd.