Rakouský architekt českého původu František Schmoranz mladší (1845–1892) byl zakládajícím ředitelem Uměleckoprůmyslové školy v Praze a v 19. století patřil k průkopníkům vědecky fundovaného orientalismu. Strávil v Egyptě několik let studiem islámské architektury a po návratu do Evropy se stal uznávaným specialistou na orientální stavby i umělecké řemeslo. V roce 1873 byl podle jeho projektu zbudován egyptský pavilon na světové výstavě ve Vídni. Edice představuje fragmenty jeho odeslané osobní i pracovní korespondence, které jsou rozptýleny v různých českých i rakouských archivech. Obsáhlý konvolut chová Wienbibliothek im Rathaus. Dopisy historiku umění Rudolfovi Eitelbergerovi a malíři Bernhardu Fiedlerovi se týkají přípravy historické výstavy islámské architektury, kterou Schmoranz organizoval v roce 1876. Velmi pozoruhodný je dopis architektu Andreasi Streitovi, který informuje o zákulisním dění při volbě výboru pro přípravu slavnostního průvodu k stříbrné svatbě rakouského panovnického páru v roce 1879 a o tenzích mezi vídeňskými umělci, které tuto volbu provázely. Z korespondence uložené v českých archivech jsou do edice zařazeny dopisy z fondu Národního muzea adresované architektu Josefu Schulzovi a Vojtěchu Náprstkovi, v nichž Schmoranz píše o svém pobytu v Káhiře. Schulzova pozůstalost obsahuje ještě další Schmoranzovy listy, z nichž se dozvídáme podrobnosti o přípravě expozice islámské architektury a o Schulzově snaze výstavu reprízovat v Praze. V dalších dopisech Schmoranz referuje o svých aktivitách při pořádání rakouské expozice na světové výstavě v Paříži nebo pražskému kolegovi doporučuje vídeňské řemeslníky. V Památníku národního písemnictví se mj. zachoval Schmoranzův dopis K. B. Mádlovi vztahující se k jeho roli ředitele Uměleckoprůmyslové školy v Praze. and František Schmoranz Jr. (1845–1892), an Austrian architect of Czech origin, was the founding director of the School of Applied Arts in Prague and one of the pioneers of scientifically based Orientalism in the 19th century. He spent several years studying Islamic architecture in Egypt, and upon his return to Europe became a recognised specialist in Oriental buildings and arts and crafts. In 1873, he designed the Egyptian pavilion for the Vienna World’s Fair. This issue presents fragments of both work-related and personal letters that he wrote, which are scattered around various Czech and Austrian archives. A large collection of papers is held by the Wienbibliothek im Rathaus. The letters addressed to the art historian Rudolf Eitelberger and the painter Bernhard Fiedler relate to the preparation of a historical exhibition of Islamic architecture that Schmoranz organised in 1876. A particularly fascinating letter is that sent to the architect Andreas Streit, informing him of goings-on behind the scenes during the election of a committee overseeing the ceremonial parade for the silver wedding of the Austrian royal couple in 1879, and of the tensions between Viennese artists that accompanied the election. From the correspondence stored in Czech archives, the issue includes letters from the National Museum’s collection addressed to the architect Josef Schulz and Vojtěch Náprstek, in which Schmoranz writes about his stay in Cairo. Schulz’s estate contains other of Schmoranz’s papers, from which we learn details of the preparation of an exhibition of Islamic architecture and Schulz’s efforts to reprise the exhibition in Prague. In other letters Schmoranz reports on his activities during the organisation of the Austrian exhibition at the Exposition Universelle in Paris, and recommends Viennese craftsmen to a colleague in Prague. Along with other material, Schmoranz’s letter to Karel Boromejský Mádl regarding the latter’s role as director of the School of Applied Arts in Prague has been preserved at the Museum of Czech Literature.
Islámská minulost a současnost se podstatnou topologickou součástí západního obrazu Egypta staly až hluboko ve druhé polovině 19. století. Podíl na tom měl rozvoj vědecké orientalistiky, široká nabídka cestování i sociální a kulturní transformace blízkovýchodního regionu hledajícího svou moderní identitu. Dříve podceňované islámské formy se začaly prosazovat jako prostředky architektonické reprezentace na světových výstavách, kde konkurovaly replikám starověkých památek. Jedním z aktérů tohoto procesu byl rakouský architekt českého původu František (Franz) Schmoranz ml. (1845-1892), podle jehož projektu byl uskutečněn Egyptský pavilon na výstavě ve Vídni v roce 1873. Schmoranz se s islámskou architekturou důkladně seznámil při svých opakovaných mnohaměsíčních pobytech v Káhiře a po návratu působil ve Vídni jako její uznávaný znalec a propagátor. Pro Rakouské muzeum pro umění a průmysl připravil několik expozic islámské architektury a pro světovou výstavu v Paříži 1878 vytvořil kolekci skleněných nádob zdobených orientálními arabeskami. Ačkoliv sám nepublikoval vědecké studie, jako architekt i designér patřil k průkopníkům archeologicky fundovaného orientalismu. Na rozdíl od většiny Evropanů se při studiu islámského umění neomezoval jen na plošnou dekoraci. Schmoranz podstatně rozšiřoval rádius možné recepce Orientu, neboť západní publikum seznamoval s obytnými kvalitami arabského domu a tak uspokojoval potřebu „interiority“, sílící v industriální společnosti 19. století. Příspěvek prohlubuje a zpřesňuje poznatky o životní dráze, tvorbě a záměrech tohoto umělce, a to primárně se zaměřením na problematiku kulturního transferu v souvislosti se světovou výstavou ve Vídni roku 1873. Hledá odpověď na otázku, jak Schmoranzem navržená stavba naplnila očekávání, jež kontakty s Orientem ve střední Evropě probouzely. Současně bylo autorovým přáním touto sondou do recepce islámské hmotné kultury přispět do diskuse o alternativních formách orientalistického myšlení, která zatím byla převážně doménou jazykovědného a literárního bádání. and The Islamic past and present only became a fundamental topological part of the Western image of Egypt in the latter half of the 19th century. This was in part due to the development of Oriental studies as a research discipline, the wide range of travel possibilities, and the social and cultural transformation of the Middle East as it sought its modern identity. Islamic forms that had previously been overlooked began to assert their presence as means of architectural representation at world exhibitions, where they competed with replicas of ancient monuments. One of the actors in this process was the Austrian architect of Czech origin František (Franz) Schmoranz Jr. (1845–1892), who designed the Egyptian pavilion at the 1873 Vienna World’s Fair. Schmoranz became thoroughly acquainted with Islamic architecture during repeated stays lasting several months in Cairo, and upon his return worked in Vienna as a respected expert and promoter. He organised several exhibitions of Islamic architecture for the Austrian Museum of Arts and Industry, and created a collection of glass vessels decorated with oriental arabesques for the Exposition Universelle in Paris in 1878. Though he did not publish any research outcomes, as an architect and designer he was one of the pioneers of archeologically based Orientalism. Unlike most Europeans, his appreciation of Islamic art was not restricted to two-dimensional decoration. Schmoranz significantly expanded the radius of the possible reception of the Orient by introducing the Western public to the residential qualities of the Arab home, thus satisfying the growing need for ‘interiority’ in the industrial society of the 19th century. This article deepens and clarifies our knowledge of the life, work and ambitions of this artist, primarily by focusing on the issue of cultural transfer in connection with the 1873 Vienna World’s Fair. It seeks to answer the question of how the building designed by Schmoranz met the expectations aroused in Central Europe by contact with the Orient. In addition, by means of an investigation into the reception of Islamic material culture, the author wishes to contribute to the discussion of alternative forms of Orientalist thinking, which has up till now been predominantly the domain of linguistic and literary research.