Tento esej hodnotí nejprve vůdčí roli Británie při dělení Německa v letech 1945-49 a poté méně zásadní úlohu, která jí ve stejné době připadla ve východní Evropě; Československu zde náleží pozornost jako případové studii. Z výkladu přitom vyplývá, že Británie měla ve východní Evropě blíže k roli pozorovatele než iniciátora politiky. Zatímco Britové strategicky spoluurčovali německou budoucnost, zároveň věděli, že osud východní Evropy je v zásadě závislý na širším vývoji vztahů mezi Východem a Západem, a dospěli k závěru, že by bylo pošetilé a možná i kontraproduktivní, kdyby neakceptovali vliv Sovětského svazu v této oblasti jako fait accompli. Naopak v roce 1989 seriózní diplomaté a pozorovatelé britské moci věděli, že ani v Německu tentokrát nebude hrát Spojené království ústřední úlohu. Záleželo tedy na tom, jakou pozici zaujme v éře po skončení studené války. Premiérka Margaret Thatcherová, která dovolila svým emocím, aby převládly nad reálpolitikou i nad principy, to však nepochopila. Kumulativní efekt relativního hospodářského úpadku, ztráty impéria a členství v Evropském společenství Britům jaksi nedovolil, aby zformulovali nějakou konzistentní a životaschopnou strategii a té se pak drželi; a tak spíše následovali rozhodnutí druhých, než aby sami vedli. Britská politika vůči východní Evropě, jež byla v letech studené války – jakkoli to bylo neradostné – pro Londýn jen ztracenou vartou, prošla určitou proměnou na konci osmdesátých let. Celkově však Británie hrála v době, kdy se evropské impérium Sovětského svazu začalo rozpadat, ve východní Evropě ze strategického hlediska jen sekundární význam a výraznější iniciativu vůči regionu vyvinula až v devadesátých letech svou podporou rozšíření Evropské unie., Anne Deighton ; přeložil Vít Smetana., and přeloženo z angličtiny