Recenzent nejprve představuje ústřední postavu knihy. Karel Köcher (narozen 1934) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity, v mládí smýšlel protikomunisticky, ale v šedesátých letech se stal agentem Státní bezpečnosti a spolu s manželkou byl vyslán do Spojených států. Zde po čase získal zaměstnání analytika Ústřední zpravodajské služby (CIA), v roce 1982 byl odhalen a vrácen do Československa, kde nakonec zakotvil v Prognostickém ústavu. Publicista Vladimír Ševela tento strhující příběh zpracoval střízlivým způsobem, drží se faktů a nerozvíjí nepodložené hypotézy. Využil k tomu velmi širokou škálu archivních pramenů a vyzpovídal řadu pamětníků v Česku i Spojených státech včetně Köchera. Faktograficky neobyčejně obsažná kniha podle recenzenta vybízí k řadě otázek, například po motivaci, psychologii a volbách hlavního aktéra, mentálním generačním kontextu, po obětech jeho činnosti nebo úrovni bezpečnostních opatření v CIA za studené války., The reviewer first present the central figure of the book under review, Karel Köcher (b. 1934). A graduate of the Faculty of Mathematics and Physics at Charles University, Köcher had previously been anti-Communists in his thinking, but by the 1960s became an agent of the Czechoslovak secret police (Státní bezpečnost - StB) and, together with his wife, was sent to the United States. He found employment there at the Central Intelligence Agency (CIA), but, in 1982 was exposed and sent back to Czechoslovakia, where he eventually found work in the Forecasting Institute at the Czechoslovak Academy of Sciences. The author of the book, Vladimír Ševela, is a journalist who has dealt with this fascinating story in a sober way, sticking to the facts and avoiding any unfounded hypothesis. The book is based on a wide range of archival records and the author has also interviewed a number of eyewitnesses in the Czech Republic and the United States, including Köcher. According to the reviewer, the publication which contains an unusually large number of facts, raises many questions, for example, about Köcher´s motivation, psychology, and choices, the mentality of his generation, the victims of his work for the StB, and the level of security measures at the CIA during the Cold War., [autor recenze] Prokop Tomek., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor vede obšírnou polemiku s některými teoretickými východisky, publikačními výsledky a tezemi mezinárodního výzkumného projektu „Socialismus jako myšlenkový svět“ (Sozialismus als Sinnwelt), tak jak byl představen v několika statích ve stejnojmenném tematickém čísle časopisu Soudobé dějiny (roč. 19, č. 2, 2012) a jak se promítl i do některých dalších publikací. Projekt byl společně koordinován Centrem pro bádání o soudobých dějinách v Postupimi (Zentrum für Zeithistorische Forschung Potsdam) a Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v.v.i., v Praze, jeho českými účastníky byli Pavel Kolář, Michal Kopeček, Michal Pullmann a Matěj Spurný a zapojili se do něj i badatelé z dalších zemí. Karel Hrubý stručně rekapituluje základní myšlenky, s nimiž autoři hlásící se k projektu přistupují k výkladu komunistické diktatury, připomíná dosavadní kritické a polemické hlasy k této záležitosti v českých odborných časopisech i publicistice a zasazuje tento nový pohled na nedávné dějiny do vývoje české historiografie po listopadu 1989., Konstatuje, že tento pokus o alternativní interpretaci komunistické minulosti je reakcí na „tradiční“ výklady ve starších pracích českých historiků, jež kladly důraz především na analýzy mocenských struktur, represivních aparátů a násilných praktik komunistického vládnutí, respektive odporu proti nim. Uvedený projekt, čerpající inspiraci zejména z německých sociálněvědních koncepcí výzkumu každodennosti, oproti tomu odmítá pojímat komunistickou diktaturu jako protiklad mezi údajně všemocným režimem a bezmocnou společností, za podstatné pro porozumění jejímu charakteru považuje širokou škálu vztahů mezi vládnoucími a ovládanými v jejich spletitosti a dvojznačnosti a v jejich každodenní dimenzi a hledá vysvětlení, jak mohly komunistické diktatury trvat a relativně stabilně fungovat tak dlouhou dobu, v jistých formách společenského konsenzu, praktikách participace společnosti na diktatuře a způsobech její obnovované legitimizace., Historiky uplatňující tyto přístupy označuje Karel Hrubý za revizionisty, protože chtějí nejen doplnit a rozšířit, ale přímo nahradit dřívější výklady, jež jsou podle nich zatíženy dědictvím překonaných teorií totalitarismu. Autor přiznává těmto revizionistům, že otevírají novou a potřebnou kapitolu historického výzkumu, dopouštějí se však podle něj také jednostranností a zkreslování skutečnosti, jež vytýkají starším historikům. Kritice autor podrobuje revizionistický koncept každodennosti, který podle něj zachycuje každodennost jen v její objektivizované, jevové podobě, například jako veřejnou společenskou konformitu, zatímco mu uniká její subjektivní stránka, tedy vnitřní smýšlení lidí; to je pro vztah k moci nedůležité jen zdánlivě, protože poukazuje i k jiným kulturním či mentálním horizontům, než nabízí svět socialistické diktatury, udržuje násilně potlačené hodnotové tradice a vytváří společenskou diferenciaci, kterou koncept participující společnosti jako celku zastírá., Ve vztahu mezi vládnoucími a ovládanými pak revizionisté přehlížejí trvale přítomnou a výraznou asymetrii ve prospěch vládnoucích, kterým náleží iniciativa a dominance ve všech zásadních záležitostech, a prostředkům, jimiž je tato asymetrie udržována, věnují jen omezenou pozornost. Revizionistický obraz komunistické diktatury je také ovlivněn tím, že tito historici se zaměřují na její pozdější období, kdy masové represe jako nástroj politického boje a disciplinace společnosti byly nahrazeny selektivním násilím a působením veřejného diskurzu, a neintegrují do tohoto obrazu zakladatelské období stalinismu a jeho dlouhodobý vliv na vědomí společnosti. Obraz diktatury lze analýzou každodenního života doplnit a prohloubit, ale nikoli z něj vysvětlit její vznik a skutečnou podstatu. Ta tkví v přehlíženém političnu a jeho cílech, v podmaňovacích a potlačovacích procedurách a v metodách usilujících o vytvoření nové mentality ovládaných, uzavírá autor svou polemiku., Karel Hrubý., and Obsahuje bibliografii
Podle recenzenta si publikace slovenského vojenského historika zaslouží vysoce ocenit jako jedinečná encyklopedie, která zpracovává biografické profily všech více než tisíce československých generálů, kteří byli do této funkce jmenováni v letech 1918 až 1992. Stěžejní částí publikace je vlastní biografický slovník, jejž uvádí rozsáhlá úvodní studie a doplňují početné přílohy, jež formou statistických přehledů, schémat a grafů poskytují množství dalších informací (například o počtu generálů vězněných, popravených a zemřelých v internačních zařízeních nacistického a komunistického režimu). and [autor recenze] Pavel Kreisinger.
Autor se podle recenzenta pokusil o dosud nejkomplexnější analýzu vztahů mezi Varšavskou smlouvou a Rumunskem od poloviny padesátých let téměř do konce let šedesátých. Svou práci zakládá na rumunských, západních a ojediněle i sovětských pramenech. Vychází přitom z národní perspektivy Bukurešti a soustředí se na její politickou a vojenskou strategii vůči této organizaci. Zhodnocuje tak posun od poslušného satelitu ke vzdorujícímu spojenci v rámci širší perspektivy mezinárodních vztahů a reality bipolárně rozděleného studenoválečného světa. Vedle toho objasňuje i četné doposud nedostatečně probádané epizody z celkové historie Varšavské smlouvy. Přes výtky vůči struktuře výkladu a příliš selektivní pramenné základně, která vede k některým nesprávným závěrům, podle recenzenta pozitivní přínos Dumitruovy práce převažuje., The author of the book under review has, according to the reviewer, attempted the most comprehensive analysis of relations so far between the Warsaw Pact and Romania, covering the period from its establishment in May 1955 almost to the time of the Soviet-led military intervention in Czechoslovakia. He has based his work on Romanian, Western, and to a far lesser extent, Soviet sources. His starting point is the national perspective from Bucharest, and he concentrates on its political and military strategies towards this military organizations. He thus assesses the shift from obedient satellite to defiant ally in the broader perspective of international relations and the reality of the bipolar division of the Cold War world. In addition, he also clarifies numerous hitherto insufficiently researched episodes in the overall history of the Warsaw Pact. Despite having reservations about the structure of the intepretation and the overly narrow range of sources, which has led to some incorrect conclusions, the reviewer considers Dumitru´s work to be a positive contribution to our knowledge of the topic., [autor recenze] Matěj Bílý., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzentka porovnává biografie dvou kosmopolitních českých intelektuálů, kteří působili také jako spolupracovníci komunistických tajných služeb: spisovatele Jiřího Muchy (1915-1991), syna známého malíře Alfonse Muchy, který byl v padesátých letech v Československu čtyři roky vězněn a značnou část života prožil ve Francii, a novináře Otto Katze (1895-1952), který pod jménem André Simone působil jako propagátor komunistického hnutí v meziválečné Evropě a válečných Spojených státech a Mexiku, po válce se vrátil do Československa jako funkcionář komunistického tisku a nakonec byl popraven v politickém procesu s generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ Rudolfem Slánským. Oba autoři nejsou profesionální historici, ale publicisté; zatímco Jonathan Miles se pokusil na základě rozsáhlých archivních materiálů vypsat příběh Katze objektivně, Charles Laurence vylíčil Muchův příběh ze subjektivního hlediska a s osobním zaujetím jako součást komplikované rodinné historie. Přesvědčivěji se svého záměru podle recenzentky zhostil Laurence, také díky působivému literárnímu ztvárnění; naproti tomu Miles zůstal v zajetí pramenů s jejich zdánlivou objektivitou a nedokázal dostatečně zohlednit historický kontext. and [autor recenze] Doubravka Olšáková.
a1_Reformní komunisté, kteří po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 odešli do exilu a začali rozvíjet svou činnost v rámci skupiny Listy (sdružené kolem bývalého ředitele Československé televize, vydavatele římského exilového dvouměsíčníku Listy a později poslance Evropského parlamentu Jiřího Pelikána), se při hledání politických spojenců proti Husákově §,,normalizaci'' snažili budovat kontakty hlavně s vlivnými představiteli západoevropské levice. Tento text ovšem sleduje jejich exilové angažmá, kterému dosud nebyla věnována pozornost - a sice rozvíjení kontaktů s čínskými komunisty, kteří byli v posrpnovém období na mezinárodních fórech hlasitými kritiky sovětského expanzionismu. Autor ukazuje, jak se toho exulanti snažili využít pro posílení svých pozic coby zahraniční socialistické opozice proti ,,normalizačnímu'' režimu. Při navazování těchto kontaktů mohli stavět na vazbách, které v Číně měl zejména Jiří Pelikán (1923-1999) z dob svého působení v Mezinárodním svazu studentstva. Jeho někdejší čínští kolegové v čele s Chu Jao-pangem (1915-1989) vystoupali během druhé půle sedmdesátých let na čelná místa ve stranické hierarchii a díky tomu se exulantům otevřely širší možnosti spolupráce. Z Číny získávali průběžné finanční příspěvky na své aktivity a Číňany naopak zajímal československý pokus o reformu státního socialismu z konce šedesátých let., a2_Autor přibližuje návštěvy vyslanců skupiny Listy do Číny, kteří své tamní partnery seznamovali s aktuálním vývojem ve střední Evropě včetně informací o disentu a opozičním hnutí. Specifickou iniciativou v rámci této spolupráce byl pokus prosadit vlastního zástupce v českém vysílání Rádia Peking - to se dočasně podařilo, ale plán ovlivňovat obsah vysílání do Československa, tak aby se mohlo stát pro posluchače ve vlasti informační alternativou k oficiálním médiím, se nezdařil a zástupci skupiny Listy působili ve vysílání jen jako jazykoví poradci., a1_Some reform Communists who went into exile after the Soviet-led military intervention in Czechoslovakia, in August 1968, began to work in the Listy group led by Jiří Pelikán (1923-1999), a former Director of Czechoslovak Television, the publisher of the Rome-based exile bimonthly Listy, and, later, a Member of the European Parliament. In the search for political allies against Husák´s regime of ''normalization'' (the return to hard-line Communist rule), they tried to establish contact mainly with influential representatives of the West European Left. This article, however, examines an area of their involvement in exile, which has previously not received attention - namely, their efforts to develop contacts with Chinese Communists who in the period after August 1968 were vociferously speaking out at international forums and criticizing Soviet expansionism. The author demonstrates how the exiles tried to take advantage of this in order to strengthen their positions as members of the foreign socialist opposition to the normalization regime. When establishing these contacts, they could build particularly upon those that Pelikán had developed in China while working in the International Union of Students. In the second half of the 1970s his erstwhile Chinese colleagues, led by Hu Yaobang (1915-1989), rose to leading positions in the Party, thus creating considerable opportunities for the exiles to work with them. From China, they received continous funding for their activities, while the Chinese were interested in the Czechoslovak attempt to reform state socialism in the late 1960s., a2_The author acquaints the reader with visits by Listy ''envoys'' to China, who acquainted their partners there with current developments in central Europe, including information about dissidents and the opposition movement. A special initiative as part of this collaboration was their attempt to get their own representatives involved in the Czech broadcasts of Radio Peking. Though they briefly succeeded in this, their plan to influence the content of transmissions to Czechoslovakia, and thereby make it an information source for listeners which would provide an alternative to state-controlled Czechoslovak mass media, ultimately came to naught: members of the Listy group worked at Radio Peking only as language advisers for the Czech broadcasts., Petr Orság., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Kniha, původně vydaná francouzsky pod titulem Itinéraire d’un Triangle Rose (Paris, Florent Massot 2010), vznikla na základě rozhovorů autora s Rudolfem Brázdou, posledním známým svědkem, jenž byl vězněn v nacistických koncentračních táborech z důvodu své homosexuální orientace. Recenzent rekapituluje Brázdův příběh a upozorňuje na různé aspekty nacistické perzekuce homosexuálů i postavení a života homosexuálních vězňů v koncentračních táborech. Na autorově podání mu schází zasazení biografického příběhu do širšího historického kontextu, vydání knihy ale považuje za cenné., The work under review, originally published in French as Itinéraire d’un Triangle rose (Paris: Florent Massot, 2010), is based on interviews that the author conducted with Rudolf Brázda, the last known witness of the men who were imprisoned in German concentration camps for their homosexuality. The reviewer outlines Brázda’s life story, and points to various aspects of the Nazi persecution of homosexuals and to the standing and lives of homosexuals while concentration-camp prisoners. Apart from feeling that the author should have put the biographical story into its broader historical context, the reviewer considers this a valuable publication., [autor recenze] Jakub Diviš., and Obsahuje bibliografii
Recenzentka analyzuje přínos publikace českého překladu knihy v kontextu současné světové diskuse o sovětských dějinách. Oceňuje přehlednou strukturu knihy, stručnost a srozumitelnost pro vysokoškolské studenty. Její vědecká hodnota však podle ní ustrnula v polovině devadesátých let minulého století, kdy kniha vyšla poprvé, protože český překlad nezohlednil výsledky patnáctiletého rozvoje zkoumání tohoto tématu a spokojil se s pouhým zpřehledněním názorů panujících koncem minulého století. Za jediné části knihy, které vyzývají dnešní historiky k hlubšímu zamyšlení, recenzentka považuje úvodní, blíže nevysvětlenou výtku britských autorů domnělému českému antikomunismu a závěrečnou současnou úvahu Víta Sommera o poměru československých komunistů ke Kominterně., The reviewer asks what contribution the Czech translation of McDermott and Agnew’s The Comintern: A History of International Communism from Lenin to Stalin makes in the context of contemporary international discussions of Soviet history. Although she appreciates the straightforward structure of the book, its concision, and its clarity for university students, she argues that its scholarship is stuck in the mid-1990s when the work was first published, because the Czech translation does not take into account the results of the fifteen years of research on the topic since then, and is satisfied to present a mere overview of the opinions that were dominant at the end of the last century. According to the reviewer, the only parts of the book that might provoke today’s historians to deeper thought are the introduction, the British authors’ reproaches, unexplained, of alleged Czech anti-Communism, and the conclusion, recently written by the Czech historian Vít Sommer, about the Czechoslovak Communists’ relationship with the Comintern., [autor recenze] Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
Kniha Igora Lukeše Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Praha, Prostor 2014) přichází podle autora s řadou nových poznatků a postřehů, ocenění zaslouží především zmapování činnosti amerických tajných služeb v poválečném Československu, založené z velké části na nevyužitých pramenech. Diskutabilní je však Lukešova teze, že poválečné Československo bylo pro Američany zkušební laboratoří budoucího evropského vývoje a hrálo v tom smyslu pro ně klíčovou roli. Jestliže to mohlo platit v roce 1945, se zhoršováním mezinárodní situace jejich zájem o Československo rychle klesal a o dva roky později už věnovali prioritní pozornost jiným evropským zemím. Autor se dále věnuje tématu americké veřejné diplomacie a propagandy v poválečném Československu, které administrativa Spojených států přes naléhání velvyslance Laurence A. Steinhradta velmi podcenila a jež Lukeš ve své práci zcela pominul. Nelze tak přiřknout veškerou zodpovědnost za americký přístup právě Steinhardtovi, jak činí Lukeš., Igor Lukeš’s On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (2012), published in Czech as Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Prague: Prostor, 2014), offers, according to the reviewer, a number of fresh observations and new pieces of information, and it merits praise mainly for charting out the activity of the US secret services in post-war Czechoslovakia, which the author has achieved using largely hitherto unused sources. Nevertheless, Lukeš’s claim that for the Americans post-war Czechoslovakia was a laboratory of future European developments, playing a key role for them in that sense, is highly debatable. Though that may have been true in 1945, their interest in Czechoslovakia rapidly waned with the worsening international situation, and two years later their attention was primarily turned to other European countries. The author also considers American public diplomacy and propaganda in post-war Czechoslovakia, which the US Administration, despite the urgings of Ambassador Laurence A. Steinhardt, greatly underestimated, something Lukeš has completely ignored in this work. It is therefore unfair of Lukeš to assign all of the blame for the American approach to Steinhardt., and Jan Koura.
V tomto příspěvku seznamuje Jan Randák s šestým ročníkem Letní školy soudobých dějin, který byl jako tradičně určen v prvé řadě učitelům druhých stupňů základních škol a vyučujícím na středních školách. Ve dnech 24. až 26. června 2013 jej v Praze uspořádalo Středisko společných činností Akademie věd ČR spolu s Ústavem českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. and Jan Randák.