Olej na pergamenu (34 x 42 cm): císařský vyslanec (soudobé oblečení) stojí s rukou v bok, gesto levice naznačuje argumentaci, proti němu stojí Turek (turban) s napřaženým mečem. Za císařským vyslancem stojí Herkules (kůže, kyj), za Turkem stojí vlk v turbanu a nahé Furie (hadi místo vlasů) s pochodněmi. V pozadí Konstantinopol. Na nebi Jupiter (svazek blesků a orel), Minerva (přilba, dlouhá tunika) a Mars (brnění, meč). Minerva a Mars drží společně kopí., Kaufmann 1988#, I/49., Fusenig 2010#, s. 237, č. 94., and Součást série obrazů oslavujících turecké války, které byly ve formě knihy (11-14 obrazů) součást císařské sbírky v Praze (dochovalo se 7 maleb a kresebné kopie 14 maleb). Střetnutí habsburské říše s říší osmánskou říší je prezentováno jako pokračování boje olympských božstev, v němž stojí Minerva a Mars bok po boku ("arte et Marte"). Mír a rozkvět civilizace proti válce a chaosu byl topos, který habsburská propaganda převzala z propagandy augustovské.
Kamej (3, 1 x 4, 1 cm): Pluto (trojzubec) s Proserpinou v náručí jede na dvoukolovém voze do podsvětní brány hlídané Kerberem. V bráně podsvětní démon s trojzubcem, v oblacích kouře vycházejících z podsvětí jsou dva putti., Prag um 1600#, č. 338 s. 468., and Osazení v emailovém zlatu s rubíny a diamanty v Praze po roce 1610 (Andreas Osenbruck, připsáno).
Olejomalba na mědi (40 x 31 cm): nahá Venuše sedí a objímá se s Adónidem, který se ohlíží na dva amoretti v popředí hrající si s loveckým psem, další pes v levém rohu. V pravém rohu luk, toulec, kopí a orel se svazkem Jupiterových blesků., Kaufmann 1988#, 7.43., and Přítomnost orla s Jupiterovými blesky ve výjevu s Venuší a lovcem (Adonidem ?) ukazuje na alegorický význam obrazu.
Slonovinová miniaturní soška (v. 12, 9 cm) na podstavci: nahá Venuše drží oděv pravou rukou na prsou a levicí na boku, nohou zašlapává toulec se šípy. Před ní stojí Amor a vzahuje nahoru ruku., Fučíková 1997#, II/4, and Soudě podle toulce pod Venušinou nohou se jedná o zobrazení některého z konfliktů mezi Venuší a jejím synem.
Olejomalba na mědi (30, 5 x 21 cm): sedící nahá žena (perly ve vlasech, na náramku a na paži), zezadu k ní přistupuje mladý Faun (červený plášť na řemeni přes rameno, kozí nohy) a objímá ji. Vedle ženy sedí Amor (křídla), vedle něj luk, v pravém dolním rohu obrazu toulec., Kaufmann 1988#, I/13., Prag um 1600#, I, č. 91, s. 210-211., Fusenig 2010#, č. 72 s. 206-207., and Výjev byl dříve interpretován jako Antiopé a Jupiter proměněný v Fauna, ale Eliška Fučíková upozornila na to, že na dobových obrazech s touto tematikou je pravá podoba Jupitera vždy naznačena jeho atributy (Prag um 1600, 211). Pro výklad ženy jako Venuše svědčí důležitý detail: Amorův luk nemá napnutou tětivu a je tedy okázale vyřazen z provozu. Stejný význam má patrně gesto Amorovy ruky s ukazováčkem zdviženým vzhůru, který je ohlasem gesta Venuše na obraze s touto bohyní a Bakchem (Wien, Bakchus, Venuše a Amor). Amorovo gesto doplňuje nahá žena tím, že pravicí ukazuje dolů, aby naznačila, kam Faun náleži.
Obraz (110 x 72 cm): polonahá Venuše drží před sebou vavřínový věnec, za nímž stojí Merkur (okřídlená přilba, caduceus) a vzhlíží k Venuši. Nalevo Amor leze na strom, napravo se druhý Ampor tiskne k Venuši, která ho schovává pod draperii. Amor u Venuše drží džbán, z něhož lije vodu na hořící pochodeň., Kaufmann 1988#, 20.42, and Význam obrazu patrně souvisí s vazbou mezi Merkurovou výmluvností a láskou, kterou zosobňuje Venuše. Inspirací mohla být Cartariho mytologická příručka, která vyšla poprvé v roce 1556, v níž byla převyprávěna příslušná pasáž z Plútarchových "Rad manželských" (Coniugalia preacepta). O ztotožnění Grácií s Peithó se Cartari dočetl v Pausaniově "Cestě po Řecku" (9, 35). Amor lijící vodu ze džbánu byl Amor Lethaeus, o němž psal Ovidius v básni "Jak léčit lásku" (Ov. rem. 549-560), o zobrazení léthejského Amora v umění 16. století srov. Kurz 1951.
Soška z bronzu a stříbra (18, 15 cm): nahá Venuše s jablkem v jedné a mušlí v druhé ruce., Fučíková 1997#, II/242., and Sošku získal okolo roku 1600 Rudolf II. ze sbírky kardinála Granvelly, ministra Karla V., jako antický originál, teprve na zač. 20. stol. bylo zjištěno, že se jedná o falzum (umělá zelená patina, způsob doplnění nohou ze stříbra, předstírající opravu torza). Práce vznikla v sevení Itálii (Padova nebo Benátky) kolem 1500. Soška je dochována ve více replikách.
Olejomalba na plátně (108 x cm): polonahá Venuše sedí na posteli na klíně Marta, v pravém dolním rohu spí Amor (luk), hlavu na polštáři. V pravém horním rohu se v oblaku objevuje poprsí Merkura (okřídlená čapka), zdviženou rukou se vztyčeným ukazovákem milence varuje. V levém dolním rohu Martův štít a meč., Kaufmann 1988#, 20.39., and Hlavním antickým pramenem pro Venušinu nevěru s Martem byl Homér (Od. 8, 266-368) a Ovidius (met. 4, 171-189). U těchto autorů ani nikde jinde v antické literatuře se nepíše o Merkurovi, který by nevěrnou Venuši a Marta upozorňoval na to, že se blíží Vulkán. Homér se však zmiňuje o tom, že Vulkán dvojici uvěznil a ukázal je spoutané bohům, Merkur se přiznal, že by si rád vyměnil místo s Martem (podobně též Lúkiános v Rozhovorech bohů, 17). Anguilllara ve svém převyprávění Ovidiových Proměn z roku 1561 (Anguillara 1561, 258) Merkurovu roli rozvedl. Ačkoliv v Odysseii milence ovobodil Vulkán, podle Angullary se v této roli objevil Merkur. Venuše a Mars po vysvobození ihned utekli pryč a tento moment mohl zobrazovat Sprangerův obraz, ukazuje na to Venušin ztrápený výraz i spící Amor symbolizující konec milostného vzplanutí. Martovo gesto si lze vyložit jako snahu vymanit se z Venušina objetí.
Olejomalba na mědi (23 x 18 cm): nahý Vulkán (vousy) objímá zezadu nahou Maiu (věnec z klasů) stojící u rozestlané postele. Nad postelí závěs, který odhrnuje Amor. V pravém dolním rohu truhla, na níž brnění, vedle stolička, o níž je opřený roh hojnosti, na stoličce přilba a kladivo. Pod postelí nočník., Prag um 1600#, II, č. 583 s. 112., and Výjev byl vykládán také jako Jupiter a Ceres. O Maie, bohyni Země ztotožňované také s Proserpinou, se píše v Macrobiových Saturnaliích (1, 12, 18-23), které byly v renesanci jedním hlavních pramenů poznání antické mytologie. Maiu identifikuje věnec z klasů na hlavě a roh hojnosti se zeleninou a ovocem, Vulkána součásti výzbroje a kladivo vedle postele. Spranger se po formální stránce inspiroval rytinou (Gian Jacopo Caraglio podle Perino del Vaga) z roku 1527 zobrazující Vulkána a Ceres.
Olejomalba na alabastru (38 x 45 cm): v levém dolním rohu Aiolos (koruna, žezlo, tunika, plášť) zdvihá obě ruce, aby vypustil větry. Před ním stojí Juno (koruna, šaty s ohhalenými ňadry) a ukazuje za sebe, na rozbouřené moře s Aineovou flotilou. Nad Aiolem hora, z níž na jeho příkaz vylétly větry, které jsou zobrazeny jednou jako putto, v ostatních případech jako foukající hlavičky putti s křidélky. Na pravé straně na břehu moře Nymfa Déiopeia s nádobou, z níž vytéká voda, pod ní ve vodě mořská obluda. Na břehu je za keřem schovaný dudák s kloboukem, na obzoru kulatá věž s praporem. Na nebi, v pravém horním rohu přihlíží zkáze polonahá Venuše na voze taženém párkem holubic., Kaufmann 1988#, I/47., Fusenig 2010#, č. 65 s. 196-197., and Alabastrová destička byla původně patrně umístěna v otáčivém rámu, protože měla na druhé straně výjev s Perseem a Andromedou (Wien, KM, Osvobození Andromedy) a tvořila dvojici s destičkou z Rudolfovy sbírky, která byla rovněž oboustranná (Wien, KM, Triumf Amora a Bakcha; Wien, KM, Faëthontův pád). Jacoby alabastrové destičky z Rudolfovy sbírky interpretuje jako alegorie živlů: oheň (Faëthontův pád), země (Triumf Amora a Bakcha), vzduch (Zkáza Aeneovy flotily) a voda (Osvobození Andromedy). Kromě tohoto rámce mohly mít oboustrané destičky další významové roviny. Na obou stranách této desky je přibližně na stejném místě zobrazená v podobné póze nahá dívka a před ní v moři je mořská obluda. Na straně s Perseem je tato dívka Andromeda a na straně s Aiolem je to Déiopeia, v obou případech se jedná o nástrahu, která se hrdinovi staví do cesty, což je patrně alegorický význam obou výjevů. Deiopeia na zemi má protějšek ve Venuši, která je zobrazena v oblacích přímo nad ní, ale má opačný smysl. Zatímco Déiopeia zapříčinila, že Aineiova flotila málem celá zničena, díky Venuši hrdina cíle svojí životní poutě nakonec přeci jen dosáhne. Mořská bouře, která sice Aineia odehnala od cíle jeho cesty, ale nedokázala mu zabránit ve splnění jeho světodějného úkolu, byl topos císařské politické propagandy, s nímž se v Praze setkáváme poprvé v roce 1558, při přivítání nově zvoleného císaře Ferdinanda I. Císař při slavnostní cestě na Pražský hrad procházel skrz město, kde jej na Staroměstském náměstí uvítalo 2000 nejkrásnějších pražských dívek, které byly přirovnány k Nymfám, které Juno vychválila Aiolovi (Collinus, Cuthenus 1558, 8v: Quarum formae praestantiam Iuno coram Aeolo apud Vergiliam depraedicat).