Olej na pergamenu (34 x 42 cm): v pozadí bitva o Stoličný Bělehrad (Székesfehérvár), v popředí vlevo truhlící Turci, vpravo sedí personifikace Uher, korunuje ji císařský orel, vedle stojí vousatý muž v antické zbroji (vavřínový věnec) s palmovým listem a tureckým měsíčním srpkem (personifikace říše římské?). Nhoře Panna Maria korunuje Uhry., Fusenig 2010#, s. 237 č. 98., and Součást série obrazů oslavujících turecké války, které byly ve formě knihy (11-14 obrazů) součást císařské sbírky v Praze (dochovalo se 7 maleb a kresebné kopie 14 maleb).
Olej na pergamenu (34 x 42 cm): císařský vyslanec (soudobé oblečení) stojí s rukou v bok, gesto levice naznačuje argumentaci, proti němu stojí Turek (turban) s napřaženým mečem. Za císařským vyslancem stojí Herkules (kůže, kyj), za Turkem stojí vlk v turbanu a nahé Furie (hadi místo vlasů) s pochodněmi. V pozadí Konstantinopol. Na nebi Jupiter (svazek blesků a orel), Minerva (přilba, dlouhá tunika) a Mars (brnění, meč). Minerva a Mars drží společně kopí., Kaufmann 1988#, I/49., Fusenig 2010#, s. 237, č. 94., and Součást série obrazů oslavujících turecké války, které byly ve formě knihy (11-14 obrazů) součást císařské sbírky v Praze (dochovalo se 7 maleb a kresebné kopie 14 maleb). Střetnutí habsburské říše s říší osmánskou říší je prezentováno jako pokračování boje olympských božstev, v němž stojí Minerva a Mars bok po boku ("arte et Marte"). Mír a rozkvět civilizace proti válce a chaosu byl topos, který habsburská propaganda převzala z propagandy augustovské.
Kamej (3, 1 x 4, 1 cm): Pluto (trojzubec) s Proserpinou v náručí jede na dvoukolovém voze do podsvětní brány hlídané Kerberem. V bráně podsvětní démon s trojzubcem, v oblacích kouře vycházejících z podsvětí jsou dva putti., Prag um 1600#, č. 338 s. 468., and Osazení v emailovém zlatu s rubíny a diamanty v Praze po roce 1610 (Andreas Osenbruck, připsáno).
Olej na plátně (163 x 104, 3 cm): Adonis v orientálním oděvu (čapka, boty) sedí a levou rukou objímá Venušinu hlavu. Nahá Venuše stojí před Adonidem a levicí objímá jeho hlavu, pravá ruka spočívá na jeho koleni, jednu nohu má ponořenou v tůňce. Napravo Amor (toulec) s párkem holubů, dole sedí pes s obojkem, vedle dýka. V průhledu vpravo nahoře krajina., Fučíková 1997#, no. I/89, and Vzorem pro pololežící ženskou postavu s jednou rukou zdviženou byla antická socha tzv. spící Ariadny. Antickou sochu získal roku 1512 papež Julius II. a ihned se stala jednou z nejznámějších soch vatikánských sbírek, bronzovou kopii shotovil kolem roku 1540 Promaticcio pro francouzského krále Františka I. Giambolognova kompozice vycházející z vatikánské Aiadny měla ovlivnila rudolfinské umění, jejím ohlasem byl nedochovaný reliéf Sprangera, který známe z rytiny Jan Mullera (Amor a Psýché, 1605-1610). Ohlas vatikánské Ariadny zprostředkované Giambolgnou nalezneme rovněž na bronzovém reliéfu Adriana de Vries v Amsterdamu (Ariadna na Naxu, 1610-1612). V Sprangerově malířském díle nalezneme ohlas Spící Ariadny také na vídeňském obraze Jupiter a Antiopé z doby okolo roku 1596. Spranger na námět příběhu Venuše a Adonida vytvořil tři obrazy. Obraz v Amsterodamu, z doby okolo roku 1580 (Amsterdam, Spranger, Venuše a Adónis), byl inspirován tou pasáží Proměnách, kde Ovidius líčí, jak Venuše šťastně žila s Adonidem. Obrazy ve Vidni a v Duchcově (Duchcov, Spranger, Venuše a Adónis) evokují mýtus o Adonidovi, který se každé jaro k Venuši vrací z podsvětí, a proto je v pozadí chmurná podsvětní krajina. Mýtus je známý také z mytografické příručky Bibliothéké (1.-2. století) připisované Apollodórovi z Athén.
Olejomalba na mědi (40 x 31 cm): nahá Venuše sedí a objímá se s Adónidem, který se ohlíží na dva amoretti v popředí hrající si s loveckým psem, další pes v levém rohu. V pravém rohu luk, toulec, kopí a orel se svazkem Jupiterových blesků., Kaufmann 1988#, 7.43., and Přítomnost orla s Jupiterovými blesky ve výjevu s Venuší a lovcem (Adonidem ?) ukazuje na alegorický význam obrazu.
Slonovinová miniaturní soška (v. 12, 9 cm) na podstavci: nahá Venuše drží oděv pravou rukou na prsou a levicí na boku, nohou zašlapává toulec se šípy. Před ní stojí Amor a vzahuje nahoru ruku., Fučíková 1997#, II/4, and Soudě podle toulce pod Venušinou nohou se jedná o zobrazení některého z konfliktů mezi Venuší a jejím synem.
Olejomalba na mědi (30, 5 x 21 cm): sedící nahá žena (perly ve vlasech, na náramku a na paži), zezadu k ní přistupuje mladý Faun (červený plášť na řemeni přes rameno, kozí nohy) a objímá ji. Vedle ženy sedí Amor (křídla), vedle něj luk, v pravém dolním rohu obrazu toulec., Kaufmann 1988#, I/13., Prag um 1600#, I, č. 91, s. 210-211., Fusenig 2010#, č. 72 s. 206-207., and Výjev byl dříve interpretován jako Antiopé a Jupiter proměněný v Fauna, ale Eliška Fučíková upozornila na to, že na dobových obrazech s touto tematikou je pravá podoba Jupitera vždy naznačena jeho atributy (Prag um 1600, 211). Pro výklad ženy jako Venuše svědčí důležitý detail: Amorův luk nemá napnutou tětivu a je tedy okázale vyřazen z provozu. Stejný význam má patrně gesto Amorovy ruky s ukazováčkem zdviženým vzhůru, který je ohlasem gesta Venuše na obraze s touto bohyní a Bakchem (Wien, Bakchus, Venuše a Amor). Amorovo gesto doplňuje nahá žena tím, že pravicí ukazuje dolů, aby naznačila, kam Faun náleži.
Obraz (110 x 72 cm): polonahá Venuše drží před sebou vavřínový věnec, za nímž stojí Merkur (okřídlená přilba, caduceus) a vzhlíží k Venuši. Nalevo Amor leze na strom, napravo se druhý Ampor tiskne k Venuši, která ho schovává pod draperii. Amor u Venuše drží džbán, z něhož lije vodu na hořící pochodeň., Kaufmann 1988#, 20.42, and Význam obrazu patrně souvisí s vazbou mezi Merkurovou výmluvností a láskou, kterou zosobňuje Venuše. Inspirací mohla být Cartariho mytologická příručka, která vyšla poprvé v roce 1556, v níž byla převyprávěna příslušná pasáž z Plútarchových "Rad manželských" (Coniugalia preacepta). O ztotožnění Grácií s Peithó se Cartari dočetl v Pausaniově "Cestě po Řecku" (9, 35). Amor lijící vodu ze džbánu byl Amor Lethaeus, o němž psal Ovidius v básni "Jak léčit lásku" (Ov. rem. 549-560), o zobrazení léthejského Amora v umění 16. století srov. Kurz 1951.
Soška z bronzu a stříbra (18, 15 cm): nahá Venuše s jablkem v jedné a mušlí v druhé ruce., Fučíková 1997#, II/242., and Sošku získal okolo roku 1600 Rudolf II. ze sbírky kardinála Granvelly, ministra Karla V., jako antický originál, teprve na zač. 20. stol. bylo zjištěno, že se jedná o falzum (umělá zelená patina, způsob doplnění nohou ze stříbra, předstírající opravu torza). Práce vznikla v sevení Itálii (Padova nebo Benátky) kolem 1500. Soška je dochována ve více replikách.
Olejomalba na plátně (108 x cm): polonahá Venuše sedí na posteli na klíně Marta, v pravém dolním rohu spí Amor (luk), hlavu na polštáři. V pravém horním rohu se v oblaku objevuje poprsí Merkura (okřídlená čapka), zdviženou rukou se vztyčeným ukazovákem milence varuje. V levém dolním rohu Martův štít a meč., Kaufmann 1988#, 20.39., and Hlavním antickým pramenem pro Venušinu nevěru s Martem byl Homér (Od. 8, 266-368) a Ovidius (met. 4, 171-189). U těchto autorů ani nikde jinde v antické literatuře se nepíše o Merkurovi, který by nevěrnou Venuši a Marta upozorňoval na to, že se blíží Vulkán. Homér se však zmiňuje o tom, že Vulkán dvojici uvěznil a ukázal je spoutané bohům, Merkur se přiznal, že by si rád vyměnil místo s Martem (podobně též Lúkiános v Rozhovorech bohů, 17). Anguilllara ve svém převyprávění Ovidiových Proměn z roku 1561 (Anguillara 1561, 258) Merkurovu roli rozvedl. Ačkoliv v Odysseii milence ovobodil Vulkán, podle Angullary se v této roli objevil Merkur. Venuše a Mars po vysvobození ihned utekli pryč a tento moment mohl zobrazovat Sprangerův obraz, ukazuje na to Venušin ztrápený výraz i spící Amor symbolizující konec milostného vzplanutí. Martovo gesto si lze vyložit jako snahu vymanit se z Venušina objetí.