Příspěvek je věnován polskému básníkovi Macieji Kazimierzi Sarbiewskému (1595-1640), jednomu z nejvýznamnějších latinských básníků 17. století a známému literárnímu teoretikovi. V Polsku patřil k nejpopulárnějším autorům před Henrykem Sienkiewiczem. Byl také nazývám sarmatským nebo latinským Horaciem. V Evropě je známý díky svému dílu Lyricorum libri tres. Papež Urban VIII. udělil Sarbiewskému titul poeta laureatus. Sarbiewski byl jezuitským kaplanem ve Vilniusu, odkud byl povolán králem Vladislavem IV. Vasou na královský dvůr. Autor se v příspěvku věnuje i oblibě Sarbiewského u českých a slovenských romantických spisovatelů (K. H. Mácha a C. Zoch). Poté recepci Sarbiewského v českých odborných příručkách a slovnících. and The article deals with Maciej Kazimierz Sarbiewski (Mathias Casimirus Sarbievius, 1595-1640) who was Europe's most prominent Latin poet of the 17th century, and a renowned theoretician of poetics. He was the first Polish poet to become widely celebrated abroad and the most popular Polish author before Henryk Sienkiewicz. He became known as Horationis par ("the peer of Horace") or the Sarmatian Horace and "the last Latin poet". His European fame came out of his first collection of poetry, Lyricorum libri tres (Three Books of Lyrics). An expanded edition, Lyricorum libri IV (Four Books of Lyrics), was so successful in Europe that it was released in 60 editions in different countries. During a stay in Rome, Sarbiewski was crowned poeta laureatus (poet laureate) by Pope Urban VIII. Sarbiewski was a Jesuit priest at Vilnius University and court preacher to Polish King Wladyslaw IV Vasa. The author also deals with the reception of Sarbiewski in Czech and Slovak romantic poetry (K. H. Mácha, C. Zoch) in Czech teachers' and encyclopedic book, too.