Z historického přehledu principů tvorby metod pro odhad výšky postavy člověka na základě skeletu vyplývá, že lze vymezit čtyři základní skupiny metod: metody podílové, regresní, anatomické a metody organické korelace. Každá má svá specifika a úskalí, která bezprostředně vyplývají z jejich matematické konstrukce. Nejčastěji se k odhadu výšky postavy používají některé rozměry dlouhých kostí končetin. Bylo teoreticky prokázáno, že nejpřesnější možné odhady poskytují metody regresní, zejména když k odhadu využijeme kombinaci rozměrů z více kostí. Nutným předpokladem použití lineární regrese je však užití pouze těch rovnic, které byly vytvořeny na základě výběru z populace, z níž pochází i odhadovaný jedinec. V opačném případě, tj. pokud je lineární regrese použita pro odhad jedinců z populace jiné, může dojít k menšímu či většímu vychýlení odhadu. Tato skutečnost byla již mnohokrát empiricky ověřena. Teoretický rozbor lineární regrese ukázal, že jde o důsledek jevu označovaného jako „regrese k průměru“. Metody organické korelace (založené na minimalizaci součtu plochy reziduálních trojúhelníků) jsou méně náchylné k systematické chybě, jsou však také méně přesné. Lze je ale aplikovat na libovolnou populaci a pro jednotlivé případy z neznámé populace jsou nejpřesnější. Anatomické metody jsou aplikovatelné jen v případě dostatečně zachovaného skeletu. Jsou založeny na součtu výšek všech (nebo téměř všech) kostí skeletu, které se na výšce postavy přímo podílejí. Rozdíl mezi výškou postavy za života a součtem délek kostí skeletu od lebky po patní kost se pohybuje v řádu centimetrů a prostor pro chybu odhadu je tak malý. Ať už pak k odhadu výšky ze skeletu v rámci anatomické metody použijeme kterýkoliv ze tří výše uvedených matematických postupů (podílová metoda, lineární regrese, organická korelace), rozdíly mezi jimi pořízenými odhady jsou zanedbatelné a jejich rozlišování pozbývá smyslu. Celkově jsou tedy anatomické metody nejpřesnější a je třeba je doporučit, kdykoliv to stav zachování skeletu dovolí., A historical review of principles guiding the formulation of methods for stature estimation based on measurements of the human skeleton reveals that it is possible to delimit four basic groups of methods: anatomical, constant ratio, linear regression, and organic correlation methods. Each has its own specific features and limits, which are a result of their mathematical constructions. Long bones of limbs are most often used for estimates of stature. It was demonstrated theoretically that linear regression models provide the most precise and accurate estimates of stature from particular skeletal elements, especially when several suitable bones are used in combination. A necessary condition for using the linear regression equations is, however, that we use equations based on the population from which the estimated individual originated. In contrast, when a regression equation is applied to an individual originating from a different population smaller or larger systematic error of the estimate may result. This fact was assessed empirically on numerous occasions and it was demonstrated on the basis of linear regression theory that a phenomenon known as “regression to the mean” can be considered as the cause. Organic correlations (built on the least-triangle area criterion) are less prone to systematic errors, but they are also less precise. They can be applied to any population and are best suited for cases where the population of origin is unknown. Anatomical methods are best applied when the skeleton is adequately preserved as this method requires bone lengths of all (or almost all) bones contributing to body height. The difference between height of the living body and the sum of lengths of relevant bones from head to heel is in the order of centimeters so the estimate error margin is small. Consequently, the differences between estimates obtained from using the different mathematical approaches (constant ratio, linear regression or organic correlation) are insignificant, so there is little benefit in preferring any particular one. Overall, anatomical methods provide the most accurate and precise results for height estimation and should be recommended wherever allowed by the state of preservation of the skeleton., Tomáš Zeman, Miroslav Králík, and Literatura
Settlement features containing raw antler material at various stages of manufacturing are not uncommon in Germanic settlements. However, their connection with craft production and subsequent interpretation as workshops producing antler objects are often inferred a priori, without being based on a deeper analysis. Many years of research into a Germanic settlement from the late Roman period and the beginning of the Migration period at the Zlechov-Padělky site (Uherské Hradiště district), carried out in the second half of the 20th century, revealed several possible workshop features for the processing of antler material. The antler processing could be mainly related to the production of compound antler combs, which were typical during this period. Usewear analyses supported by the results of a manufacturing experiment allowed us to base such interpretations on objective data. After evaluating aspects of the production process, it is possible to compare the Zlechov features with similar finding situations from other settlements of the studied period. This helps to clarify the degree of the organisation of production and distribution of compound antler combs in the 4th and 5th centuries in the barbarian territory. and Sídlištní objekty obsahující parohovou surovinu v různých fázích zpracování nejsou zcela neobvyklým jevem na germánských sídlištích. Jejich spojení s řemeslnou výrobou a následné interpretace jako dílny produkující parohové předměty jsou však často apriorní, aniž by byly podloženy hlubší analýzou. Dlouholetý výzkum germánského sídliště z pozdní doby římské a počátku stěhování národů v poloze Zlechov-Padělky na jižní Moravě, realizovaný v 2. polovině 20. století, odkryl hned několik možných dílenských objektů na zpracování parohového materiálu. Výroba mohla souviset zejména s produkcí složených parohových hřebenů, které jsou pro daná období typické. Využití traseologické analýzy podpořené výsledky výrobního experimentu nám umožnilo opřít podobné interpretace o objektivní data. Po zhodnocení aspektů výrobního procesu je možné zlechovské objekty porovnat s podobnými objekty z jiných sídlišť sledovaného období. To přispívá k objasnění míry organizace výroby a distribuce složených hřebenů v horizontu 4. a 5. století na území barbarika.