Search

Start Over Creator Suk, Jiří

2. Je v pražském jaru 1968 alternativa k dnešnímu kapitalismu?

Creator:
Suk, Jiří
Type:
article and TEXT
Language:
Czech
Description:
Autor se v textu inspirovaném knihou Jiřího Hoppeho Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období Pražského jara (Praha, Prostor 2009) zamýšlí nad paradoxními vztahy společnosti a politiky v roce 1968 a nad otázkou, zda se tehdy rodila alternativa ke kapitalistickému systému, jak to tvrdili reformní komunisté a dnes tvrdí někteří levicoví intelektuálové. Reformní politici se na jaře 1968 ocitli mezi mlýnskými kameny tlaku z Kremlu a probouzející se občanské společnosti. Nehodlali se vzdát své mocenské suverenity, která se vposledku odvozovala od autority moskevského centra, a zároveň si toužili uchovat popularitu a znovu získat legitimitu od veřejnosti, jejíž intence byly zcela v rozporu se záměry Moskvy. Veřejnost procházela živelnou, ale občansky ukázněnou diverzifikací a pluralizací názorů, zájmů a očekávání, která však nestačila zřetelněji vykrystalizovat. V létě 1968, a zvláště po vojenské okupaci země zavládla mezi politikou a veřejností iluzorní jednota, založená na fatálním nedorozumění. V pouličních protestech se spontánně zrodil politický program svobody a nezávislosti, jehož obhajobu očekávala veřejnost od politické reprezentace internované v Moskvě. Ta však nikdy nechtěla zajít tak daleko, důležitější bylo pro ni udržení moci a socialismus, který společnost nyní vnímala spíš jako ideál než jako programový cíl. Ve svobodných poměrech by nutně došlo ke konfrontaci různých představ a zájmů, které by nezůstaly omezeny na „demokratický socialismus“, tak jako tomu bylo po listopadu 1989. V závěru Suk polemizuje s vyzněním příspěvku Jana Mervarta v tomto diskusním bloku. V jeho zdůraznění nutnosti jiného, exaktnějšího zkoumání roku 1968, které by se opíralo o teoretická východiska sociálních dějin a odpoutalo se od překonané teorie totalitarismu, rozeznává přesvědčení o možnosti historie jako neutrální vědy, zbavené politických či ideologických preferencí a předpokladů. Ovšem jestliže by Mervartem kritizované „staronové pojetí“ pražského jara 1968 bylo nahrazeno jiným pojetím, jež by se například zakládalo na radikálním reformním potenciálu městských výborů KSČ, mělo by to nepochybně také své politické souvislosti a konsekvence., In this article, inspired by Jiří Hoppe’s Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období Pražského jara (Prague: Prostor 2009), the author considers the paradoxical attitudes of society and politicians in 1968 and the question of whether an alternative to the capitalist system had been born at that time (as was claimed by the Reform Communists back then and is argued by some left-wing intellectuals today). In the spring of 1968 the reformist politicians found themselves stuck between Kremlin pressure on the one hand and an awakening civil society on the other. They had no intention of relinquishing power, which they ultimately derived from the authority of Moscow, and they also longed to retain popularity and regain legitimacy from the public, whose intentions were quite contrary to Moscow’s. The public underwent a spontaneous, but civilly disciplined, diversification and pluralization of views, interests, and expectations, which, however, did not manage to crystallize clearly. In the summer of 1968, and particularly after the military occupation of the country, an illusory unity predominated between the politicians and the public, based on a fatal misunderstanding. In the street protests the political programme of liberty and independence was born and the public expected it would be defended by the Czechoslovak politicians interned in Moscow. But those men never wanted to go so far. For them it was more important to hold on to power and maintain the socialism that society now tended to perceive as an ideal rather than as a programme aim. In freedom there would necessarily have been a confrontation of various expectations and interests, which would not have remained limited to ‘democratic socialism’, as was the case after the Changes of November 1989. The author concludes by taking issue with the conclusions of Jan Mervart’s contribution to this block of articles. In his emphasizing the necessity of another, more exact kind of research on 1968, one based on theoretical starting points of social history and freed from the obsolete theory of totalitarianism, the author perceives a belief in the possibility of history as a neutral field of scholarship, stripped of political or ideological preferences and assumptions. Though the ‘resurrected conception’ of the Prague Spring of 1968, which Mervart criticizes, was substituted for by another conception, one which would be based, for example, on the radical reform potential of the Municipal Committees of the Czechoslovak Communist Party, that would surely also have its political contingencies and, consequences., and Diskuse
Rights:
http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public

3. Political games with the ''Unfinished Revolution'': Settling accounts with communism in the times of the civic forum and after its disintegration (1989-1992)

Creator:
Suk, Jiří
Format:
bez média and svazek
Type:
model:article and TEXT
Subject:
historiography and communist party of Bohemia and Moravia
Language:
English
Description:
This article discusses the birth and early dynamics of Czech post-Communist antiCommunism. It is based on the recognition that during the political takeover in November and December 1989 the policy of radical discontinuity remained a marginal, practically invisible and inaudible phenomenon in the mostly restful period of civil unrest. In the generally shared atmosphere of ''national understanding,'' which led to the historic compromise between the old, Socialist regime and the new, democratic regime, there was no room for a policy of radically settling scores with the Communist Party and the past. It was all the more surprising, therefore, when demands along these lines (the relinquishing of Party property, the outlawing of the Party, the punishment of criminal and treasonous politicians) appeared as if out of nowhere as early as the beginning of 1990, and then intensifi ed. Memory was awakened and its numerous previously buried levels now emerged in public life. The incursion of the dark, unrecognised, and unprocessed past into the artifi cial reality of historic compromise caused frustration with ethics in the ranks of the nascent political élite. It was but a small step from the political prisoners’ awakened memories of crimes committed by the recently defeated regime to the now current problems with the ''nomenclature brotherhoods'' and ''Communist mafi as'' in the provinces and in businesses throughout the country. Calls for a thorough settling of scores were heard with increasing frequency from Civic Forum, the victorious political movement, and they eventually became the catalyst of the pronounced division within the Civic Forum. But these calls never turned into a decisive political strategy and they managed to hold a dominant place only in the programmesof the less important parties and organizations like the Club of Politically-Engaged Non-Party Members (Klub angažovaných nestraníků - KAN) and the Confederation of Political Prisoners (Konfederace politických vězňů). After the break-up of the Civic Forum in late 1990 and early 1991, radical anti-Communism ran out of steam, and the right-of-centre political parties that emerged from the erstwhile Civic Forum - primarily the Civic Democratic Party, the Civic Democratic Alliance, and the Christian Democratic Party - adapted the originally radical demands to a realistic policy of compromise based on the fact that the Communist Party of Bohemia and Moravia, with the support of more than ten per cent of the electorate, remained a part of the democratic political system. The largely ignored sense of frustration with morals, stemming from the fundamental contradiction between the ideal (that is, comprehensive) possibilities of a policy of settling scores and the real (that is, limited) possibilities, was put off for later years, and remains a public problem to this day.
Rights:
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/ and policy:public

4. Politické hry s „nedokončenou revolucí”

Creator:
Suk, Jiří
Type:
article and TEXT
Language:
Czech
Description:
Studie je věnována zrodu a počáteční dynamice českého postkomunistického antikomunismu. Vychází ze zjištění, že v čase politického převratu v listopadu a prosinci 1989 zůstávala politika radikální diskontinuity okrajovým, prakticky neviditelným a neslyšitelným jevem v celkem klidných občanských nepokojích. Ve sdílené atmosféře „národního porozumění“, jež vyústila do historického kompromisu mezi starým socialistickým a novým demokratickým režimem, nebylo místa pro politiku radikálního účtování s komunistickou stranou a minulostí. O to překvapivější bylo, když se požadavky s těmito parametry (odevzdání majetku KSČ, postavení KSČ mimo zákon, potrestání zločinců a vlastizrádců) objevily jakoby zničehonic už na počátku roku 1990 a nabývaly na síle. Probudila se paměť a její četné zasuté vrstvy pronikaly do veřejného prostoru. Vpád temné, nepoznané a nevstřebané minulosti do umělé reality historického kompromisu vyvolával morální frustraci v řadách formující se politické elity. Od aktualizovaných vzpomínek politických vězňů na zločiny padlého režimu bylo blízko k aktuálním problémům s „nomenklaturními bratrstvy“ a „komunistickými mafiemi“ v regionech a podnicích po celé zemi. Volání po důslednějším účtování se čím dám tím častěji ozývalo z Občanského fóra jako vítězného politického hnutí a stalo se katalyzátorem jeho výrazného štěpení. Nikdy se však neproměnilo v určující politickou linii, dominantní místo mělo jen v programech méně významných stran a organizací – Klubu angažovaných nestraníků, Konfederace politických vězňů a dalších. Po rozpadu Občanského fóra na přelomu let 1990 a 1991 ztratil prudký antikomunismus na síle a pravicové nástupnické subjekty – především Občanská demokratická strana, Občanská demokratická aliance a Křesťanskodemokratická strana – přizpůsobily původně radikální požadavky reálné kompromisní politice vycházející ze skutečnosti, že Komunistická strana Čech a Moravy, podporována více než deseti procenty voličů, zůstává součástí demokratického politického systému. Nereflektovaná morální frustrace vyplývající ze zásadního rozporu mezi ideální (tj. důslednou) a reálnou (tj. omezenou) možností „politiky účtování“ se posunula do dalších let a jako veřejný problém trvá doposud., This article discusses the birth and early dynamics of Czech post-Communist anti-Communism. It is based on the recognition that during the political takeover in November and December 1989 the policy of radical discontinuity remained a marginal, practically invisible and inaudible phenomenon in the mostly restful period of civil unrest. In the generally shared atmosphere of ‘national understanding’, which led to the historic compromise between the old, Socialist régime and the new, democratic régime, there was no room for a policy of radically settling scores with the Communist Party and the past. It was all the more surprising, therefore, when demands along these lines (the relinquishing of Party property, the outlawing of the Party, the punishment of criminal and treasonous politicians) appeared as if out of nowhere as early as the beginning of 1990, and then intensified. Memory was awakened and its numerous previously buried levels now emerged in public life. The incursion of the dark, unrecognized, and unprocessed past into the artificial reality of historic compromise caused frustration with ethics in the ranks of the nascent political élite. It was but a small step from the political prisoners’ awakened memories of crimes committed by the recently defeated régime to the now current problems with the ‘nomenclature brotherhoods’ and ‘Communist mafias’ in the provinces and in businesses throughout the country. Calls for a thorough settling of scores were heard with increasing frequency from Civic Forum (Občanské fórum), the victorious political movement, and they eventually became the catalyst of the pronounced division within the Civic Forum. But these calls never turned into a decisive political strategy and they managed to hold a dominant place only in the programmes of the less important parties and organizations like the Club of Engage Non-Party Members (Klub angažovaných nestraníků – KAN) and the Confederation of Political Prisoners (Konfederace politických vězňů). After the break-up of Civic Forum in late 1990 and early 1991, radical anti-Communism ran out steam, and the right-of-centre political parties that emerged from the erstwhile Civic Forum – primarily the Civic Democratic Party, the Civic Democratic Alliance, and the Christian Democratic Party – adapted the originally radical demands to a realistic policy of compromise based on the fact that the Communist Party of Bohemia and Moravia, with the support of more than ten per cent of the electorate, remained a part of the democratic political system. The largely ignored sense of frustration, and with morals, stemming from the fundamental contradiction between the ideal (that is, comprehensive) possibilities of a policy of settling scores and the real (that is, limited) possibilities, was put off for later years, and remains a public problem to this day.
Rights:
http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public

5. Rok 2007 - rok Charty 77

Creator:
Suk, Jiří
Type:
article and TEXT
Language:
Czech
Description:
Jiří Suk podává přehled významných akcí, které se v roce 2007 v České republice uskutečnily k třicátému výročí zrodu občanské iniciativy Charta 77. Uvádí filmové dokumenty vysílané Českou televizí, únorové tematické číslo časopisu Dějiny a současnost, listopadový seminář soukromé vysoké školy CEVRO „Charta 77 a náboženská opozice za normalizace“, vydání kompletní komentované edice téměř šesti set dokumentů Charty 77 péčí Blanky Císařovské a Viléma Prečana a podrobněji informuje o mezinárodní vědecké konferenci, která se pod názvem „Charta 77: Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci. 1977–1989“ konala ve dnech 21.–23. března 2007 v Praze a jejíž příspěvky tlumočí konferenční sborník. and Jiří Suk provides an overview of the important events held in the Czech Republic in 2007 to mark the thirtieth anniversary of the emergence of the Charter 77 human-rights movement. He mentions the documentary films broadcast by Czech Television, the special February issue of Dějiny a současnost, “Charter 77 and the Opposition of the Religious in the Years of Normalization,” a seminar held at the CEVRO Institute in November, and the publishing of the complete, annotated edition of almost six hundred Charter 77 documents, compiled and edited by Blanka Císařovská and Vilém Prečan, and provides a detailed report on “Charter 77: From the Assertion of Human Rights to the Democratic Revolution, 1977–1989,” an international conference held in Prague, 21–23 March 2007, the proceedings of which have just been published.
Rights:
http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public

6. Zlom mezi „totalitou” a „demokracií”

Creator:
Suk, Jiří
Type:
article and TEXT
Language:
Czech
Description:
Autor považuje tázání po alternativách dějinného vývoje za jasně stanovených obecných podmínek za přirozenou součást historického myšlení. V této studii se prostorem virtuálně historických úvah stává „sametová revoluce“, tedy krátké období pádu komunistického režimu a prosazení demokracie v Československu v listopadu a prosinci 1989. Autor hledá v historických pramenech vývojové křižovatky a pokouší se v základních obrysech naznačit směry či cesty, jimiž se političtí aktéři a společnosti mohli vydat, ale nevydali. Vychází přitom vždy z předpokladu, že se změnil jeden důležitý faktor uplynulého dění. Nejprve si klade otázku, zdali se rýsovala nějaká možnost zásadní změny ještě před listopadem 1989, a řeší ji s ohledem na vyzařování vlivu Gorbačovovy „perestrojky“. Za její legitimní potenciální československé aktéry označuje vyloučené reformní komunisty soustředěné kolem Klubu pro socialistickou přestavbu Obroda, kteří navazovali na ideály „pražského jara“ 1968, avšak „normalizačním“ režimem byli potlačeni stejně jako každá jiná opozice. Za situace, kdy Sovětský svaz z vlastního rozhodnutí přestal dění v ostatních státech východního bloku přímo ovlivňovat, což v Československu znamenalo petrifikaci „konzervativních“ mocenských struktur, vidí Suk šanci reformistů jako velmi malou. Poté se zabývá základními interpretacemi „sametové revoluce“ jako spiknutí, které se vyskytly během devadesátých let. Jádro studie tvoří zvažování pravděpodobnosti, konkrétní podoby a případných důsledků následujících šesti vývojových potencialit: 1. po brutálním policejním zásahu 17. listopadu 1989 na Národní třídě by se neroznesla falešná zpráva o zabití studenta Martina Šmída, která mobilizovala československou veřejnost; 2. vedení Komunistické strany Československa by se uchýlilo k nějaké variantě násilného řešení situace s pomocí armády podle „čínského vzoru“; 3. v revolučních dnech by se spojilo dosavadní komunistické vedení s bývalými reformními komunisty za účelem udržení pozic socialismu; 4. v prosinci 1989 by Občanské fórum ve Federálním shromáždění neprosadilo zvolení Václava Havla prezidentem republiky a místo toho by v příštích měsících o prezidentovi rozhodovali občané v přímé volbě mezi několika kandidáty, jak to navrhovala komunistická strana; 5. Občanské hnutí a Veřejnost proti násilí jako revoluční reprezentace by odmítly kompromisní předání moci v podobě jednání u „kulatého stolu“ a místo toho by si diktovaly podmínky vítěze, včetně zavedení většinového volebního systému; 6. političtí aktéři „sametové revoluce“ by se hned v prvních měsících efektivně, soustředili na problém vyrovnání s komunistickou minulostí, který v podobě ostrého antikomunismu začal od ledna 1990 začal otřásat politickou scénou a zůstává dodnes velmi palčivý., The consideration of hypothetical alternatives to historical development in clearly established general conditions are, the author believes, a natural part of historical thinking. In this article he looks at the ‘Velvet Revolution’, that short period from the collapse of the Communist régime to the pushing through of a democracy in Czechoslovakia in November and December 1989, which for him becomes the space for such hypothetical reflections. In the historical records he seeks the key junctures in developments, and tries to outline the directions or paths that the political actors and members of the public could have set out on, but did not. In each case he starts from the assumption that one important factor of the previous events has changed. First of all, he asks whether a possibility of fundamental change had begun to emerge even before 17 November 1989, and he seeks to answer the question with regard to the influence of Gorbachev’s perestroika. He calls the Reform Communists, who had been expelled from the Party, the legitimate potential Czechoslovak actors of perestroika. These Communists were based around the Klub pro socialistickou přestavbu Obroda (Renewal, the Club for Socialist Restructuring), and sought to continue the ideals of the ‘Prague Spring’ of 1968. Like every other potential opposition group, however, they were kept down by the ‘normalization’ régime. In circumstances in which the Soviet Union, of its own accord, was ceasing to intervene directly in the affairs of the other Soviet bloc states (which in Czechoslovakia meant the petrification of the ‘conservative’ structures of power), the reformists’ chances were, the author argues, very limited. He then considers the fundamental interpretations, which emerged in the 1990s, of the Velvet Revolution as a conspiracy. The core of the article is a consideration of the probability, the concrete forms, and possible consequences of six possible outcomes of developments: (i) after the brutal police action against the demonstrators on Národní třída, Prague, on 17 November 1989, the would not have led to the spreading of the false report about the killing of a student named Martin Šmíd which mobilized the Czechoslovak public; (ii) the leadership of the Czechoslovak Communist Party would have tended to some kind of violent solution to the crisis with the help of the army on the ‘Chinese model’; (iii) in the revolutionary days the existing Communist leadership would have joined forces with the former reform Communists with the aim of preserving a Socialist régime; (iv) in December 1989 the Civic, and Forum would not have managed to get the Federal Assembly to elect Václav Havel President of Czechoslovakia, and in the following months the president would have been elected by popular vote from amongst several candidates, as had been proposed by the Communist Party; (v) the Civic Forum and the Public Against Violence as the revolutionary representatives would have rejected the compromise solution of handing over power at ‘Round Table’ negotiations, and would instead have dictated the terms and conditions of the victory, including the introduction of a plurality electoral system; (vi) the political actors of the ‘Velvet Revolution’ would, in the first month, have effectively concentrated on the problem of coming to terms with the Communist past, which, in the form of uncompromising anticommunism, began from January 1990 onwards to convulse the political scene, and remains a sore point to this day.
Rights:
http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public