a1_Oficiální reakce francouzských komunistů na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 bývá považována za první případ v dějinách, kdy se Francouzská komunistická strana rozhodla veřejně nepodpořit mezinárodní akci Sovětského svazu. Jak autorka ukazuje na rozboru dokumentů z Archivu Francouzské komunistické strany a z československých centrálních archivů, podpora československého reformního hnutí ze strany francouzských komunistů však nebyla zcela jednoznačná a konzistentní nezůstalo ani následné odsouzení srpnové invaze. Postoj vedení FKS k Alexanderu Dubčekovi (1921-1992) a pražskému jaru lze podle ní charakterizovat jako limitovanou podporu, která nesměla překročit hranice přátelství se Sovětským svazem. Z tohoto přesvědčení vycházely i diplomatické aktivity generálního tajemníka francouzských komunistů Waldecka Rocheta (1905-1983), když se v červenci 1968 neúspěšně snažil vystupovat jako prostředník mezi Prahou a Moskvou a odvrátit tak vojenskou intervenci. Naopak mezi francouzskými komunistickými intelektuály (Roger Garaudy, Louis Aragon) byly sympatie k pražského jaru mnohem viditelnější. S nadšením, s nímž československý „socialismus s lidskou tváří“ tito intelektuálové vítali, však kontrastovaly dojmy řadových členů FKS, kteří pražské jaro zažili na vlastní kůži - vnímali je jako ohrožení socialismu a byli nepříjemně překvapeni zdejšími projevy idealizace Západu. Intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa vedení Francouzské komunistické strany sice nejprve „odsoudilo“ a o den později svůj odmítavý postoj zmírnilo na „nesouhlas“, na jeho vztahy se Sovětským svazem však tato pozice neměla zásadní vliv., a2_Naopak mezi francouzskými komunistickými intelektuály (Roger Garaudy, Louis Aragon) byly sympatie k pražského jaru mnohem viditelnější. S nadšením, s nímž československý „socialismus s lidskou tváří“ tito intelektuálové vítali, však kontrastovaly dojmy řadových členů FKS, kteří pražské jaro zažili na vlastní kůži – vnímali je jako ohrožení socialismu a byli nepříjemně překvapeni zdejšími projevy idealizace Západu. Intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa vedení Francouzské komunistické strany sice nejprve „odsoudilo“ a o den později svůj odmítavý postoj zmírnilo na „nesouhlas“, na jeho vztahy se Sovětským svazem však tato pozice neměla zásadní vliv. Naopak se podle autorky dá spíše hovořit o určitém upevnění těchto vztahů, neboť se ukázalo, že je lze nadále rozvíjet navzdory nesouhlasu francouzské strany s intervencí. Postoj vedení FKS tak byl po srpnu 1968 dvojaký: deklaratorně strana setrvávala na své původní pozici (nesouhlasu s intervencí), to se však v její reálné politice příliš neprojevovalo, neboť udržovala přátelské vztahy jak se sovětskými komunisty, tak s „normalizovanou“ KSČ. Ne všichni francouzští komunisté však s tímto postojem souhlasili. Pro řadu francouzských komunistických intelektuálů nebylo oficiální odsouzení dostatečné a apelovali na větší solidaritu s okupovaným Československem. Ani v řadách „obyčejných“ členů FKS nebyly názory jednoznačné a pravděpodobně bylo mezi nimi mnoho těch, kteří s intervencí do Československa souhlasili., b1_The French Communists’ official reactions to the Soviet-led military intervention by five Warsaw Pact countries in Czechoslovakia in August 1968 are generally considered to mark the first time in history that the French Communist Party decided not to show public support for an international operation by the Soviet Union. As the author demonstrates with an analysis of records from the Archive of the French Communist Party and the central Czechoslovak archives, French Communist support for the Czechoslovak reform movement was not exactly straightforward; nor was subsequent French Communist condemnation of the August military intervention consistent. The French Communist Party leaders’ attitude to Alexander Dubček (1921-1992) and the Prague Spring can, according to the author, be reasonably described as limited support, which did not go beyond the limits of friendship with the Soviet Union. The diplomatic activity of the General Secretary of the French Communist Party, Waldeck Rochet (1905-1983), also stemmed from this attitude: in July 1968, he tried, unsuccessfully, to act as a broker between Prague and Moscow and thus prevent the military intervention. By contrast, amongst French Communist intellectuals, like Roger Garaudy (1913-2012) and Louis Aragon (1897-1982), sympathies for the Prague Spring were much more visible. In contrast to the enthusiasm with which these intellectuals welcomed ‘Socialism with a human face’ in Czechoslovak, however, were the impressions of the French Communist Party rank-and-file who had experienced the Prague Spring in person - they perceived it as a threat to Socialism and were unpleasantly surprised by manifestations of Czech and Slovak idealization of the West., b2_Although the French Communist Party initially ‘condemned’ the intervention in Czechoslovakia, the next day its leaders moderated their negative response, expressing ‘disagreement’. Ultimately, this position had no real influence on the French Party’s relations with the Soviet Union. Indeed, according to the author, it would be more accurate to talk of a certain buttressing of those relations, since it turned out that they could be further developed regardless of the French Party’s not agreeing with the intervention. The attitude of the French Communist Party leadership after August 1968 was therefore of a dual nature: the Party declared that it stuck to its original position of disagreement with the intervention, but that was not really manifested in their politics in practice: in fact, they maintained friendly relations with both the Soviet Communists and the ‘normalized’ Czechoslovak Communist Party. But not all French Communists agreed with this stance. For many French Communist intellectuals, the official condemnation was insufficient, and they appealed for greater solidarity with occupied Czechoslovakia. Nor amongst the rank-and-file of the French Communist Party was opinion unanimous; probably many members agreed with the intervention in Czechoslovakia., Michaela Kůželová., and Obsahuje bibliografii
a1_Studie na základě textů z dobových československých časopisů a denního tisku ukazuje, jak se od padesátých do osmdesátých let dvacátého století v Československu proměňoval obraz jaderné energie a energetiky a jaké místo v něm v této souvislosti zaujímaly otázky životního prostředí. V padesátých letech zde v publicistice převládala představa ovládnuté a přetvářené přírody a očekávaný nástup jaderných elektráren byl prezentován jako přirozené nahrazení elektráren uhelných, jehož nezbytnost vyplývala z omezených zásob uhlí. O ,,čistotě'' a bezpečnosti jaderných elektráren přitom nebylo pochyb. V následujících dekádách, jak odezníval ,,atomový optimismus'', se strategie autorů, často oborových expertů a popularizátorů vědy, změnila. Začali sice opatrně připouštět možnost jaderných havárií a negativního vlivu na životní prostředí i lidské zdraví, avšak s odvoláním na exaktní data toto riziko zároveň bagatelizovali jako vysoce nepravděpodobné., a2_Autorka československý diskurz o jaderné energii kontextualizuje a ukazuje, že zatímco v padesátých letech se nijak zásadně nelišil od všeobecného ,,atomového optimismu'', vládnoucího stejně tak v Sovětském svazu, Spojených státech nebo Francii, od druhé poloviny šedesátých let, a zejména následující dekády se podoba tohoto diskurzu v sovětském bloku a na Západě značně diferencovala. V Československu byla jeho produkce monopolizována a texty zpochybňující československou orientaci na jadernou energetiku nemohly být oficiálně publikovány. Setrvačnost pozitivního obrazu jaderné energetiky v československé publicistice byla umožněna podmínkami socialistické diktatury, ale také personální kontinuitou autorů. Otázka zde nikdy nezněla, jestli jaderná energetika ano, či ne, ale jak při jejím rozvoji zajistit dostatečnou ochranu životního prostředí a bezpečnost jaderných elektráren., Based on textx excerpted from Czechoslovak periodicals and dailies of that time the study shos changes of the image of nuclear power and nuclear energy in Czechoslovakia between the 1950s and the 1980s, as well as the position of environmental issues in it. In the 1950s, the image prevailing in periodicals and dailies was that of harnessed and transformed nature, with the anticipated arrival of nuclear power plants presented as a natural replacement of coal-fired plants necessitated by limited coal reserves. At that time there were no doubts about the ''cleanliness'' of nuclear power plants. In the decades that followed, the strategy of authors, often experts in the field and promoters of science, changed, as the ''nuclear optimism'' was ebbing. They started, albeit cautiously, admitting a possibility of health; however, referring to accurate data, they were also downplaying the risk, claiming it was highly unlikely. The authoress contextualizes the Czechoslovak nuclear energy discourse, showing that there were no significant differences from the general ''nuclear optimism'' prevailing in the Soviet Union, United States or France; however, since the mid-1960s, and particularly since the following decade, the shape and form of the discourse in the Soviet Bloc diverged from that in the West considerably. In Czechoslovakia, the discourse was monopolized and no texts questioning the Czechoslovak orientation on nuclear energy could be officially published. The inertia of the positive image of nuclear power in Czechoslovak journalism was made possible not only by the socialist dictatorship, but also by a continuity of authors. In this respect, there were never a question whether to use nuclear power or not; the question was how to develop it in a way guaranteeing a sufficient level of environmental protection and safety of nuclear power plants., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy