Už dlouho jsme ve filozofii poměrně slušně informováni o tom, co se děje na západ od nás. Tyto informace se však týkají spíše anglofonního světa, už méně německého, který byl po velmi dlouhou dobu naším kulturním partnerem. Popelkou zůstává svět frankofonní – a je to škoda. Mezeru v tomto okruhu se nyní snaží zaplnit Miloš Kratochvíl ze Západočeské univerzity v Plzni svou knihou, jejíž název je uveden v titulu této recenze.
Předmětem knihy jsou tři významní francouzští myslitelé 18. a 19. století: Ch.-L. Montesquieu, Voltaire a E. Durkheim. Jejich výběr znamená pokračování zájmu autorky o francouzskou historiografickou školu – Annales. Ta se místy odvolávala na Voltaira a Durkheima, jako na ty, kdo se zabývali dějinami v jejich širším sociálně kulturním smyslu. Montesquieu sice není chápán jako předchůdce školy Annales, avšak číst Voltaira bez jeho velkého současníka není vhodné. Kromě toho i na Montesquieua se můžeme dívat jako na sociálně politického myslitele, který podle některých patří k předchůdcům sociologie a který v analýze společnosti upozorňoval na prvky, jež byly spíše hlubším podkladem historických událostí. Nepominutelná je jeho zásluha o zavedení pojmu objektivního zákona do společnosti a jejich dějin, která jej vzdáleně spojuje s Durkheimem.