Kresba: Danaé leží na posteli a odhaluje svůj klín, nad ní Jupiterova ruka, z níž směřují dolů paprsky. Napravo gestikulující služebná, nalevo putto., Kaufmann 1988#, 7.25., and Patrně přípravná kresba k obrazu, který byl v Rudolfově sbírce. Heintz se mohl inspirovat vídeňským Tizianovým obrazem na stejné téma, které bylo v pražské Rudolfově sbírce od roku 1600. Blíže než k Tizianově vídeňské Danaé však má Heintzova kresba k Tzianově variantě v Pradu, kde najdeme také Jupiterovu ruku v oblacích a akce služebné je obdobná (napíná oděv, aby do něj zachytila padající zlaté mince).
Kresba olůvkem (38, x 23, cm): uprostřed sedí nahé dítě (Nový rok ?), kterému okolní postavy dávají dárky. Napravo čtyři mužské postavy, personifikace ročních dob (Ver, Aestas, Autumnus, Hiems) ?, vedle dítěte, klečící žena, Venuše ?, za ní tři ženy, Grácie ?, Fučíková 1997#, I/198, and Verze stejného námětu je ve vídeňské Albertině (inv. no. 2217), další kresba je v Gdaňsku (Museum Narodowe inv. no. SD-866-R).
Kristus (bederní rouška) s rukama svázanýma za zády sedí na fragmentu sloupu., Fučíková 1997#, I/31, and Heintz byl dvorním malířem císaře Rudolfa II., zemřel v Praze roku 1609. Postava Krista je ohlasem Vatikánského Laookónta (výraz utrpení, pozice Kristových nohou a výrazné podání muskulatury trupu a paží).
Olej na mědi: Pluto (polonahý, vousy, bident) se vznesl s gestukulující Proserpinou nad zem, ke svému čtyřspřeží. Dole polonahé nymfy trhající květiny (nymfa uprostřed do košíčku). Nymfy pod zoufale gestikulující Proserpinou k ní vztahují ruce. Výjev je situován na palouk zastíněný stromy., Fučíková 1997#, I/196, and Inspirace obrazu byla hledána také v Claudianově Únosu Proserpiny (Prag um 1600, I, s. 238). V této básni se však únos odehrál za přítomnosti Venuše, Diany a Minervy, které na obraze chybí. Obraz byl jedním z Heintzových nejúspěšnějších děl a byl v 17. a 18. století často napodobován (seznam: Prag um 1600, I, s. 239).
Venuše sedí na posteli s šípem v pravici a dívá se na Amora, který sedí na kraji postele a hraje na lyru. V pozadí přihlíží polonahý muž a v pravici drží luk, muž má věnec na hlavě a přes ramena má přehozenou kůži vysoké zvěře (kopýtko). Postava byla interpretována jako Apollón, protože Amor hraje na lyru, ale zvířecí kůže spíš ukazuje na Baccha., Kaufmann 1988#, no. 7.34, and Postoj Venuše je ohlasem typu schoulené Venuše, který vytvořil řecký sochař Doidalsas z Bithýnie ve 2. století př. Kr. Joseph Heintz působil od roku 1591 v Praze jako dvorním malíř císaře Rudolfa II. Díky dvěma dlouhodobým pobytům v Itálii (1584-1591; 1592-1596) byl důkladně poučen italským uměním a znal antické památky. Malíř mohl typ Venuše schoulené znát z některé z mnoha antických replik, nebo z Giambolognových soch jimi inspirovaných. V inventáři sbírky Rudolfa II. je typ také zachycen: "Ein ander klein weiblin von metal, kniedt, sicht über sich und trücknet sich auch mit einem Tuch ab/ Také jedna žena z kovu, klečí, dívá se nad sebe a osušuje se ručníkem." Jednalo se s největší pravděpodobností o sošku stejného typu, jako je exemplář v soukromé sbírce, který Antonio Susini vytvořil podle Giambolognova modelu ze třetí čtvrtiny 16. století (Prag um 1600, II, č. 525 s. 57).
Kresba: nahá Venuše (plášť na zádech) sedí v lese pod improvozovaným stanem u nádoby s ohněm, vedle ní Amor (luk). Bohyně vztahuje ruku k Ceres (cornucopia) a Bacchovi (věnec), kteří odcházejí., Kaufmann 1988#, 7.26., and Přípravná kresba (další verze je ve švýcarské soukromé sbírce) k obrazu, který byl patrně v Rudolfově pražské sbírce. Doslovná ilustrace rčení "Sine Cerere et Baccho friget Venus/ Venuše mrzne bez Bakccha a Ceres (pití a jídla). Předlohou byla rytina G. de Jode (Haechtanus 1579, s. 15), která mohla být zprostředkována pražskými obrazy na stejné téma od Bartolomea Sprangera, Hanse von Aachena nebo rytinami Jana Mullera.
Fučíková 1997#, I/187. and Pečlivá kresba podle slavného sousoší Únos Sabinek (Loggia dei Lanzi, Florencie, 1583) od Giambologni, kterého se Rudolf II. pokoušel získat do svých služeb. Kresba patrně vznikla na císařovu objednávku.
Olej na desce (122, 5 x 66, 5 cm): nahý Faëthón se řítí z nebes k zemi se slunečním vozem, nad ním Jupiter na orlu metající blesky, okolo na oblacích přihlížejí božstva, napravo Merkur (caduceus). Dole ve skalnaté krajině Nymfy, nalevo jedna s křídly, napravo dvě zoufale gestikulují. Na zemi sedí nazí muži s nádobami s vytékající vodou, personifikace řek ohrožených Faëthontovou jízdou se slunečním vozem., Kaufmann 1988#, 7.10, and Vedle této verze existuje ještě další, jež byla prodána v Londýně v roce 1981.
Olejomalba na dřevě (139 x 68, 5 cm): Amor si vyřezává luk, který má poležený na dvou knihách, v pozadí na zemi hlavy dou amoretti., Kaufmann 1988#, 7.33., and Kopie Parmigianinova obrazu v pražské sbírce Rudolfa II., kam dorazil roku 16003 (dnes Wien, KM). Další Heintzova kopie tohoto obrazu je ve Vídni, postavu Amora Fröschl v obraze z roku 1613 (dnes v Kanadě).
Olej na plátně (177, 5 x 111, 5 cm): nahá Psyché (náramek na paži) pololeží na posteli, nahý Amor odlétá, pravici vyčítavě nataženou k Psyché, v levici drží luk, šíp a řemen od toulce. V popředí vlevo si šeptají dva Amorové, pod nimi dvě holubice, jedna leží na zádech, druhá je zobrazena ve stejné póze jako Amor., Fučíková 1997#, I/40, and Podle charakteru obrazu se jedná o produkt rudolfinského dvorského umění. Bezprostředně předcházející epizodu z Apuleiových Proměn ilustruje Heintzův obraz z roku 1605 (Augsburg, Heintz, Amor a Psýché). Psýché byla zjevně inspirována často napodobovaným antickým reliéfem, Letto di Policleto (tehdy ve sbírce Este ve Ferraře), po němž Rudolf II. dlouho toužil. V roce 1600 získal jeho kopii ze sbírky kardinála Granvella a později i originál, který je v Praze doložen od června 1603. Oba exempláře se v 17. století ztratily.