This article deals with the multiple murders of Roma people committed by a number of local citizens in Pobedim, a village in West Slovakia,during the night of October 1-2, 1928, which could be understood as an anti-Roma pogrom. Attention is paid to the interactions between different Czechoslovak state authorities such as gendarmerie, the district office, provincial office, court and municipalities in the region shortly before the outbreak of the
pogrom and in its aftermath. Drawing on Giorgio Agamben´s theory elaborated for the analysis of anti-Gypsy measures by various scholars, e.g. Jennifer Illuzzi, the author argues that the extreme violence resulted from the tensions and conflicts between those historical actors who enforced the contemporary anti-Gypsy measures on the regional level and which led to the creation of
the state of exception for the population labeled as Gypsies. The analysis also reveals the variety of contemporary practices of exclusion towards the population labeled as Gypsies in interwar Czechoslovakia. Despite the fact that the Roma were victims of a brutal assault even the trials attest to the extreme asymmetry of power between the accused portrayed as “decent citizens” and
the bare lives of the Roma. Because the executive state authorities circumvented the judiciary and forged their own solution allegedly more suited to the public interest, the Roma were caught in the state of exception. Furthermore,the article shows how ideas of Gypsies´ internment in various types of forced labor camps as a permanent and spatial embodiment of the state of exception
stemmed from the dynamic of enforcing anti-Gypsy measures. and Obsahuje poznámkový aparát pod čarou
Tato recenze je upravenou verzí článku, který autor zveřejnil na webové stránce http://www.fronta.cz/kniha/nakonecny-cesky-fasismus. Reakce Milana Nakonečného vychází v aktuálním dvojčísle Soudobých dějin pod názvem „Odpověď na kritiku mé knihy o českém fašismu“. Autor upozorňuje na četná faktografická pochybení recenzované práce, která podle něj pramení z toho, že Milan Nakonečný nepracoval dostatečně s archivními materiály úřední povahy, zejména pro dobu první republiky, a přebíral mnoho informací z fašistických tiskovin. Vytýká mu také slabou reflexi dosavadní historické literatury. Pozastavuje se nad jeho hojnými kritickými soudy na adresu meziválečného Československa a jeho představitelů. Na závěr konstatuje, že se otevřeně staví na stranu českých nacionalistů a kritiků prvorepublikové demokracie, což podle něj může být impulzem ke koncepčnějšímu uvažování a polemikám o fenoménu českého fašismu. and This review is an edited version of an article that the reviewer published at the website http://www.fronta.cz/kniha/nakonecny-cesky-fasismus. The reaction of the author of the book, Milan Nakonečný, appears in the current issue of Soudobé dějiny, under the title ‘Odpověď na kritiku mé knihy o českém fašismu’ (A Reply to the Criticism of My Book on Czech Fascism). The reviewer points to the numerous errors of fact in the work under review, which, according to him, stem from Nakonečný’s not having worked sufficiently with archive records of official provenance, especially for the period of the First Republic, and his having drawn much of his information from the Fascist press. He also reproaches Nakonečný for his insufficient consideration of the existing historical literature. He is puzzled by Nakonečný’s many criticisms of interwar Czechoslovakia and its politicians. In conclusion the reviewer claims that Nakonečný openly sides with the Czech nationalists and critics of the democracy of the First Republic, but this, according to the reviewer, may provide an impulse for more profoundly conceptual reflections and debates about Czech fascism.
Autor shledává hlavní rys knihy Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) ve snaze zachytit kontinuitu ve výkladu literárního života druhé republiky a tehdejších postojů katolických literátů s obdobím první republiky, zvláště v její druhé dekádě, a uvádí tuto snahu do kontextu s přístupy, které v české historiografii poslední doby usilují postihnout podstatné skryté vývojové kontinuity pod povrchem prudkých změn od třicátých do padesátých let minulého století. Problém vidí v nejasném vymezení pojmů, s nimiž Jaroslav Med pracuje, ať už se to týká například „fašismu“ nebo samotného „literárního života“ jako ústřední kategorie jeho knihy, která zahrnuje sice literární publicistiku a osobní vztahy literátů, nikoli ale třeba nakladatelskou politiku. Také z toho důvodu Medovi scházejí konceptuální nástroje pro diferencovanější analýzu nastolených problémů, jako například při zjednodušené identifikaci literárních subjektů s pozicemi ve stranicko-politickém spektru. Přínos knihy podle jeho názoru spočívá zejména v hledání a rozboru tradic české literatury první poloviny dvacátého století. Autor však odmítá jako příliš naivní Medovo hlavní vysvětlení pro jednání katolických literátů po zhroucení první republiky, totiž že si při své radikální kritice masarykovské demokracie, kulturní levice nebo Židů údajně neuvědomovali zásadní změnu poměrů na podzim 1938. Zpochybňuje jeho vypravěčský hlas jakéhosi morálního soudce, který se snaží očistit katolické literáty od poskvrny fašismu a autoritářských excesů pomnichovského Československa., Pavel Baloun., and Čtyři hlasy k jedné knize