V popředí zájmu těch pokrokových literárních vědců, kteří se zabývají řešením theoretických problémů uměleckého realismu, stojí v současné době zejména problém typičnosti jako jedné z nejdůležitějších zákonitostí pravdivého zobrazení skutečnosti v literárním díle. A. Mjasnikov poukazuje na to, že pro konečné zpracování této otázky jsou podstatně významné "1. práce klasiků marxismu-leninismu; 2. práce vynikajících představitelů estetického myšlení a především ruských revolučních demokratů; 3. výroky velkých umělců slova o těchto otázkách; 4. rozbor samotných uměleckých děl a literárního procesu vcelku". Nebude snad proto neužitečné, budeme li se v tomto článku zabývat poznámkami, jež k uvedenému problému i k jiným theoretickým otázkám uměleckého realismu napsala George Eliotová (1819-1880), význačná představitelka anglického kritického realismu 19. století. Její úvahy o umění a literatuře jsou spíše příležitostného rázu. Eliotová nevypracovala ucelenou theorii realistického románu, věnovala však problémům uměleckého realismu větší pozornost než většina anglických realistů její doby.
Jazyková situace za obrození, tolik rozdílná od situace dnešní, vytvářela pro tehdejšího spisovatele značně odlišné podmínky pro realizaci uměleckého záměru, než je tomu u autora dnešního. Zkoumání těchto podmínek v jejich dynamické vázanosti je důležité jako východisko pro stylistický rozbor uměleckých děl té doby. Základnou pro takové zkoumání je bezpochyby všestranný rozbor obrozenské češtiny směřující nejen k statickému popisu spisovné struktury, ale zároveň k postižení jejích obecných vývojových tendencí a k osvětlení její stylistické diferencovanosti. Jak patrno, běží o úkol převážně lingvistický. Opírajíce se o naše dosavadní studium jazyka prózy Tylovy a také o studium jazyka jiné umělecké a publicistické literatury třicátých a čtyřicátých let minulého století, chceme právě na příkladu J. K. Tyla konkrétně ukázat, jaké to byly podmínky, za kterých on a většina jeho vrstevníků uskutečňovali své uměleckostylistické záměry. Tyla volíme jako příklad hlavně ze dvou důvodů: u něho je možno jazykově stylistickou praxi konfrontovat s jeho názory teoretickými; Tylova prozaická tvorba zabírá časově celé období 30. a 40. let a lze v její jazykově stylové složce sledovat pronikavý vývoj.