Předpoklad: Tikagrelor je inhibitor receptoru P2Y12 a má prokázaný účinek na snížení ischemických příhod 1 rok po akutním infarktu myokardu. Jeho efekt v delším časovém období nebyl znám. Metodika: Zařazeno bylo 21 162 nemocných s anamnézou infarktu myokardu 1–3 roky před randomizací, která byla v poměru 1 : 1 : 1 na skupiny: tikagrelor 2krát 90 mg : tikagrelor 2krát 60 mg : placebo. Všichni nemocní museli být léčeni malou dávkou kyseliny acetylsalicylové. Pacienti byli sledováni 33 měsíců. Primární cíle byly: kardiovaskulární úmrtí, infarkt myokardu nebo cévní mozková příhoda. Primárním bezpečnostním cílem bylo krvácení. Výsledky: Obě dávky tikagreloru signifikantně snížily primární kombinovaný cíl za 3 roky – 7,85 % tikagrelor 2krát 90 mg, 7,77 % tikagrelor 2krát 60 mg a 9,04 % placebo (HR pro tikagrelor 2krát 90 mg vs placebo 0,85; 95% CI 0,75–0,96; p = 0,0080; HR pro tikagrelor 2krát 60 mg vs placebo 0,84; 95% CI 0,74–0,95; p = 0,0043). TIMI velké krvácení bylo vyšší u tikagreloru (2,60 % pro 2krát 90 mg, 2,30 % pro 2krát 60 mg a 1,06 % pro placebo, p < 0,001 pro obě dávky). Smrtelné intrakraniální krvácení bylo 0,63 %, 0,71 % a 0,60 % (NS). Závěr: Léčba tikagrelorem více než 1 rok po infarktu myokardu snižuje riziko úmrtí infarktu myokardu, cévní mozkové příhody s mírným zvýšením rizika velkých krvácení., Background: Ticagrelor is a P2Y12 receptor antagonist that has been shown to reduce ischemic events for up to a year after an acute coronary syndrome. The efficacy and safety of long-term ticagrelor therapy beyond 1 year after a myocardial infarction is unknown. Methods: We randomized 21,162 patients with a history of myocardial infarction within the prior 1–3 years in a double-blind 1 : 1 : 1 fashion to ticagrelor 90 mg twice daily, ticagrelor 60 mg twice daily, or placebo, all with low-dose aspirin, and followed them for a median of 33 months. The primary efficacy endpoint was the composite of cardiovascular death, myocardial infarction, or stroke. The primary safety endpoint was TIMI major bleeding. Results: Both doses of ticagrelor significantly reduced the primary combined efficacy endpoint compared to placebo with Kaplan-Meier rates at 3 years of 7.85 % with ticagrelor 90 mg, 7.77 % with ticagrelor 60 mg, and 9.04 % with placebo (HR for ticagrelor 90 mg vs placebo 0.85, 95% CI 0.75–0.96, p = 0.0080; HR for ticagrelor 60 mg vs placebo 0.84, 95% CI 0.74–0.95, p = 0.0043). Rates of TIMI major bleeding were higher with ticagrelor (2.60 % for 90 mg, 2.30 % for 60 mg and 1.06 % for placebo, p < 0.001 for each dose against placebo); the rates of intracranial hemorrhage or fatal bleeding were 0.63 %, 0.71 % and 0.60 % in the 3 arms, respectively. Conclusions: Treatment of patients more than 1 year after a myocardial infarction with ticagrelor reduces the risk of cardiovascular death, myocardial infarction, or stroke, and increases the risk of major bleeding., and Jindřich Špinar, Lenka Špinarová, Jiří Vítovec
Autoři podávají stručný přehled problematiky dvou nejčastějších kardiovaskulárních onemocnění ve starším věku, a to hypertenze a srdečního selhání s ohledem na změněně podmínky farmakokinetiky a farmakodynamiky, lékových interakcí při polypragmazii, která v tomto věku není vzácná. Jsou popsány zásady farmakoterapie hypertenze, srdečního selhání a arytmií ve stáří., The authors present brief review of questions of two most common cardiovascular diseases in older age, namely hypertension and heart failure, with respect to changed conditions of pharmacokinetics and pharmacodynamics, and drug interactions upon polypragmasy, which is not rare at this age. The principles of pharmacotherapy of hy pertension, heart failure and arrhythmias in old age are described., Jiří Vítovec, Jindřich Špinar, and Lit. 31
Cíl: Popsat profil nemocných s akutním srdečním selháním (ASS) z pohledu přednemocniční péče v České republice. Metodika: Data pochází z registru Zdravotnické záchranné služby (ZZS) Jihomoravského kraje z období leden 2010–prosinec 2011. Byl proveden konsekutivní sběr nemocných s podezřením na ASS. Vyloučeni byli nemocní po kardiopulmonální resuscitaci nebo zemřelí před příjezdem ZZS nebo pacienti s dominantně extrakardiální příčinou dušnosti. Srovnáni jsou nemocní transportovaní do nemocnice oproti pacientům léčeným ambulantně. Cílovým parametrem je 30denní celková mortalita. Výsledky: Z celkového počtu 131 798 nemocných bylo podezření na ASS vysloveno ve 1 964 (1,5 %) případech. Konečná diagnóza ASS byla nakonec stanovena u 1 310 pacientů, kteří byli transportováni do nemocnice s předpokladem hospitalizace. Ambulantně bylo ošetřeno 35 nemocných. Průměrný věk celé populace byl 78 let, nejčastější komorbiditou byla hypertenze (67,0 %), u téměř poloviny jsou do doby předání do nemocnice přítomny známky plicního edému (46,4 %). Ambulantně léčení nemocní jsou častěji muži (71,4 % vs 49,1 %), mají menší výskyt komorbidit a nevykazují známky těžší respirační insuficience (kyslíková saturace 96 % oproti 87 %, žádné známky plicního edému). Nejčastěji aplikovaným lékem v přednemocniční péči u pacientů s podezřením na ASS je furosemid (74,0 %). Jednoměsíční mortalita souboru dosahovala 20,7 %. Závěr: ASS představuje 1,5 % všech volání ZZS pro akutní potíže, většina nemocných je transportována do nemocnice s předpokladem hospitalizace. Časná mortalita nemocných je vysoká. Klíčové slova: akutní – srdeční selhání – úmrtnost – zdravotnická záchranná služba, Purpose: To describe the profile and management of patients with acute heart failure (AHF) in pre‑hospital care in the Czech Republic. Methods: Registry data of the Emergency Medical System (EMS) of the South Moravian region of Czech Republic were used. Patients with suspected AHF were enrolled consecutively during the period of January 2010–December 2011. Excluded were patients who died or had cardiac arrest before the arrival of EMS and those who presented with dyspnea of dominantly extra-cardiac etiology. We compared patients who were transported to the hospital with those treated in an outpatient setting. Overall mortality within the first 30 days after the initial EMS contact was assessed as a main endpoint. Results: From the 131,798 of patients who called EMS, 1,964 (1.5%) of cases were suspected of having AHF. The diagnosis of AHF was determined in 1,310 patients who were transported to the hospital; 35 were treated in Outpatients. The mean age of the study population was 78 years, the most common comorbidity was hypertension (67.0%) and almost one half of the study population had signs of pulmonary edema before being admitted to hospital (46.4%). Patients not transported to hospital were more frequently of male gender (71.4% vs. 49.1%), with lower incidence of comorbid conditions and did not have signs of respiratory distress (oxygen saturation 96% vs. 87% in those transported to the hospital; no signs of pulmonary edema). The most common drug used in pre‑hospital care in patients with suspected AHF was furosemide (74.0% patients). The 30-day mortality rate of the whole study population reached 20.7%. Conclusion: AHF represents 1.5% of all emergency calls due to acute symptoms. The vast majority of the patients are transported to the hospital with the assumption of hospitalization. Early mortality rates of these patients are high. Keywords: acute – heart failure – survival – emergency medical system, and Svoboda J., Felšöci M., Littnerová S., Pařenica J., Pavlušová M., Jarkovský J., Špinar J.
Úvod: Prognostický význam laboratorních parametrů asociovaných s postižením jater byl prokázán v mnoha studiích, nicméně jen málo prací sleduje prediktivní vliv jaterních enzymů u akutních koronárních syndromů (AKS). Cílem naší práce bylo zjistit prognostický vliv abnormalit funkčních jaterních testů u pacientů hospitalizovaných pro AKS s manifestním srdečním selháním. Metodika a výsledky: Z celkového souboru 8 818 pacientů v registru AHEAD (Acute Heart Failure Database) bylo vybráno 359 pacientů s diagnózou AKS a dostupnými hodnotami aspartátaminotransferázy (AST), alaninaminotransferázy (ALT), alkalické fosfatázy (ALP) a gamaglutamyltransferázy (GGT). Výskyt abnormálních hodnot zkoumaných laboratorních parametrů v našem souboru byl následující – AST u 71,3 %, ALT u 55,2 %, ALP u 11,7 % a GGT u 31,8 % pacientů. S krátkodobou (30denní) celkovou mortalitou byly významně asociovány abnormální hodnoty AST a ALT, zatímco dlouhodobou celkovou mortalitu signifikantně ovlivňovaly abnormality AST, ALP a GGT. Závěr: I přes vývoj moderních biomarkerů myokardiální ischemie zůstává role funkčních jaterních testů díky jejich snadné proveditelnosti a cenové dostupnosti v diagnostice infarktu myokardu nezastupitelná. Jak však naznačují výsledky naší studie, neméně důležitý je i jejich prediktivní význam., Introduction: The prognostic significance of the laboratory parameters associated with hepatic impairment has been proven in many studies. However, only a few of them focused on the predictive value of liver enzymes in acute coronary syndromes (ACS). The aim of our study was to evaluate the prognostic significance of abnormal liver function tests in patients hospitalised with ACS and concomitant acute heart failure. Methods and results: Of 8,818 patients included in the AHEAD (Acute Heart Failure Database) registry, 359 patients had ACS on admission and complete records on aspartate aminotransferase (AST), alanine aminotransferase (ALT), g‑glutamyltransferase (GGT), and alkaline phosphatase (ALP) serum levels. The incidence of abnormalities was as follows – AST in 71.3%, ALT in 55.2%, ALP in 11.7% and GGT in 31.8%. A significant association with short‑term (30-day) mortality was found in AST and ALT. A significant influence of AST, ALP and GGT was found in the case of long‑term mortality. Conclusion: Despite the development of modern myocardial ischaemia biomarkers, the role of liver function tests due to their high accessibility and affordability remains irreplaceable. As indicated by our study, the predictive value of liver enzymes is also highly important., and Vyskočilová K., Špinarová L., Špinar J., Vítovec J., Littnerová S., Mikušová T., Pařenica J., Jarkovský J.
Cíl: Stanovit profil hodnot NT-proBNP u asymptomatických dospělých pacientů po radikální korekci Fallotovy tetralogie (TOF) a hledat souvislosti mezi případnými zvýšeními NT-proBNP a reziduálními echokardiografickými nálezy. Metodika: 21 dospělým stabilizovaným pacientům po radikální korekci TOF v dětství bylo odebráno NT-proBNP a provedeno podrobné echokardiografické vyšetření. Výsledky byly podrobeny statistické analýze. Výsledky: Pacienti s NT-proBNP > 125 pg/ml měli signifikantně častěji nízké hodnoty vlny S < 11,5 cm/s trikuspidálního anulu hodnoceného tkáňovou dopplerovskou echokardiografií (TDI) (p < 0,05). Zároveň všichni pacienti s porušeným diastolickým plněním pravé komory hodnocené tkáňovou dopplerovskou echokardiografií (E?/A?< 1) měli zároveň vyšší hodnoty NT-proBNP (NS). Ostatní echokardiografické parametry nejevily žádnou závislost s hodnotami NT-proBNP, včetně morfologie či chlopenních vad pravostranných srdečních oddílů, které jsou přitom při echokardiografickém vyšetření nejnápadnější. Závěry: Asymptomatičtí pacienti po radikální korekci TOF mají zvýšené hodnoty hodnoty NT-proBNP (167,95 ? 91,75 pg/ml). Zvýšení přitom velmi dobře koreluje s nálezem globální systolické dysfunkce pravé komory hodnocené pomocí S (TDI). Naopak často velmi nápadné změny morfologie pravostranných srdečních oddílů ani reziduální či postincizionální vady pulmonální chlopně se zvýšením NT-proBNP nekorelují. Měření S má předpoklady stát se rutinním vyšetřením pacientů po radikální korekci TOF k časné detekci systolické dysfunkce pravé komory. Je třeba ještě stanovit přesný prognostický a zejména léčebný dopad patologického nálezu., Tomáš Zatočil, J. Maňoušek, T. Brychta, and Lit. 26
Ruptura aneuryzmatu Valsalvova sinu je vzácné, ale závažné srdeční onemocnění, které může ohrozit pacienta na životě. Včasná diagnostika a správná léčba může výrazně ovlivnit prognózu pacienta. V naší kazuistice popisujeme případ 44letého muže přijatého na Interní kardiologickou kliniku FN Brno pro typické bolesti na hrudi s nespecifickými změnami při elektrokardiografickém vyšetření a s pozitivním troponinem T. Vstupní transthorakální echokardiografické vyšetření odhalilo aneuryzma nekoronárního sinu a komunikaci mezi aortou a pravou síní, která byla potvrzena i CT angiograficky. Pacient byl poté odeslán do kardiochirurgického centra, kde byla následně provedena resekce aneuryzmatu a uzavřena komunikace mezi aortou a pravou síní záplatou z perikardu. Při vzniku aneuryzmatu nelze vyloučit podíl metabolického účinku kortikoidů, které pacient dlouhodobě užíval. Z uvedené kazuistiky plyne, že pečlivé klinické vyšetření a neinvazivní vyšetřovací metody zůstávají stále základním diagnostickým postupem. Klíčová slova: aneuryzma Valsalvova sinu – vrozené srdeční onemocnění – ruptura – zkrat, Rupture of a sinus of Valsalva aneurysm is a rare and serious heart disease which can endanger the patient’s life. Early diagnosis and proper therapeutic treatment can significantly affect the patient’s prognosis. We describe the case of a 44‑year–old man admitted to the Cardiology Department of the University Hospital Brno with typical chest pain and non‑specific changes on electrocardiogram and positive troponin T. Transthoracic echocardiography revealed a non‑coronary sinus aneurysm and communication between the aorta and the right atrium, which was confirmed by computed tomography. The patient was referred to the cardiothoracic surgery centre and the aneurysm was resected. The communication between the aorta and the right atrium was closed via pericardial patch. The aneurysm formation can be caused by the metabolic effects of corticosteroids which the patient had been using for a long time. This case report suggests that careful clinical examination and noninvasive methods remain an essential diagnostic procedure. Keywords: aneurysm of sinus of Valsalva – congenital heart disease – rupture – shunt, and Mikolášková M., Ludka O., Holická M., Foukal J., Šebo M., Ničovský J., Špinar J.
Podáváme přehled současných názorů na diagnostiku a léčbu chronického srdečního selhání u starší populace. Principy diagnostiky a léčby se v zásadě neliší. U starších nemocných nalézáme větší zastoupení žen a větší zastoupení diastolického srdečního selhání. Výběr lékových skupin i dávky jsou stejné u mladší i starší populace, redukce dávek některých lékových skupin je spíše závislá na stavu renálních funkcí., We give an overview of the contemporary views of the diagnostics and the treatment of chronic heart failure at the aged population. The diagnostical and therapeutical principles do not differ in principal. Elder patients are more represented by women and there is a bigger representation of the diastoUc heart failure. The choice of drug groups and of the doses is the same at younger and older population, the reduction of the doses of some drug groups depends more on the condition of renal functions., Jindřich Špinar, Jiří Vítovec, Lit: 20, and Souhrn: eng
Léčba diabetes mellitus 2. typu je v současnosti účinná, ale bohužel ještě není ideální. Novou skupinu perorálních antidiabetik představují DPP4 inhibitory, tzv. gliptiny. V roce 2015 byla ukončena již 3. velká mortalitní klinická studie s gliptiny u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a kardiovaskulárním onemocněním. Jedná se o studie TECOS, SAVOR a EXAMINE s léky sitagliptin, saxagliptin a alogliptin. Studie zahrnuly téměř 37 000 nemocných. Tyto studie prokázaly kardiovaskulární bezpečnost DPP4 inhibitorů, přesto ale zůstává otevřená otázka výskytu srdečního selhání. Prokázaná je i účinnost na snižování glykemie, resp. glykovaného hemoglobinu a bezpečnost z pohledu onemocnění pankreatu. Klíčová slova: bezpečnost – gliptiny – účinnost, The treatment of diabetes mellitus type 2 is effective, but still is not optimal. DPP4 inhibitors (gliptins) are a new group of peroral antidiabetic drugs. The third clinical mortality study with gliptins in patients with diabetes mellitus type 2 was finished in 2015. The studies are known under acronym TECOS, SAVOR and EXAMINE and the tested drugs are sitagliptin, saxagliptin and alogliptin. The studies included about 37 000 patients. The studies confirmed the cardiovascular safety of the DPP4 inhibitors, but the question about increased heart failure remains open. The effectiveness of lowering glycaemia (glycated haemoglobin) was confirmed and also the pancreatic safety is confirmed. Key word: effectiveness – gliptins – safety, and Jindřich Špinar, Lenka Špinarová, Jiří Vítovec