ps2017-049-09-005-382.ana
Český parlamentní korpus, Poslanecká sněmovna, 2020-06-17 ps2017-049-09-005-382 [ParCzech.ana]
View options
Show: - Tags:
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Nad mezinárodním právem je vždy ještě jedna vrstva a je to imperativ míru. Na Blízkém východě podpora radikální palestinské agendy nadále klesá, zejména v Saúdské Arábii, Ománu, Bahrajnu a Spojených arabských emirátech, jejichž vládnoucí politici stejně jako Trumpova administrativa ve Spojených státech radikálně omezili finanční podporu Palestincům. Tyto arabské země jsou na rozdíl od článku našich ministrů otevřené novému mírovému plánu a nijak ho neodsuzují. Já bych si tady dovolil drobnou vsuvku o vztazích Izraele a Palestiny. Uvědomme si, že v 19. století byla Svatá země velmi řídce osídlená. Významnější arabské přistěhovalectví začalo až v 19. století. Britové na nátlak Arabů zabránili Židům vstoupit do Palestiny, zatímco arabské osidlování pokračovalo dále, a v důsledku toho před vznikem Izraele žilo v britské mandátní Palestině více Arabů než Židů. Více než polovina Židů na přelomu století pocházela ovšem z muslimských zemí, to je potřeba si uvědomit, v důsledku zabíjení a vyhánění. Palestinci příležitost pro svůj stát do značné míry promarnili. Já jenom doporučuji vaší pozornosti fakt, že v Palestině čtrnáct let neproběhly demokratické volby, takže to je, si myslím, fakt vhodný zaznamenání. Palestinci odmítli rozdělení Palestiny na stát židovský a arabský a začali vést vyhlazovací válku. Nyní žije v Izraeli zhruba 20 % etnicky arabského obyvatelstva. Vedoucí palestinští představitelé jsou vedeni nesmiřitelným nepřátelstvím ke všem Izraelcům a jejich cílem je "Palestina od Jordánu k moří", kde není místo pro žádný židovský Stát Izrael. Jistě uznáte, že toto východisko k jednání je asi nepřijatelné. V jejich pojetí jsou Židé "osadníci", nejen ti žijící za zelenou linií, ale i ti žijící v mezinárodně uznávaném Státu Izrael, tj. hranicí před rokem 1967. Ke světlým stránkám naší zahraniční politiky od roku 1989 patří podpora Izraele v jeho zápase o přežití. Mnozí - zejména levicoví - politikové v EU zastávají vyhraněný propalestinský postoj, vedou důslednou propalestinskou politiku a vycházejí z palestinské teorie o ukradené zemi. Já tvrdím, že u nás tady to nemá příliš místa, protože my nemáme, žádná z našich stran nemá žádný muslimský elektorát - zaplať pánbůh. A v té západní Evropě vnímám ty politiky, boj o hlasy, jako propalestinské právě z těchto důvodů, protože mají díky své dosavadní činnosti, která trvá desítky let, význačný muslimský elektorát. A my ho nemáme - zaplať bůh. Po celou dobu existence Izraele politici z celého světa a nevládní organizace posílají miliardy eur do nefunkčních struktur tzv. palestinské samosprávy. Já doporučuji všem, ať se fyzicky jedou podívat, kde a jak ty peníze končí, protože zjevně se používají ty prostředky na teroristickou činnost. Hamás je teroristická organizace, která ovládá Gazu, hnutí Fatah je bez demokratické legitimity, řídí z hlavního města tzv. samosprávu na Západním břehu Jordánu. Ale obě entity se prohlašují za palestinskou vládu. Kdyby , teoreticky, byl Západní břeh Jordánu předán nějaké palestinské entitě, hrozí reálné nebezpečí, že by se stal podobným centrem jako Gaza. Samostatný stát Palestinců dnešníma očima viděno je, aspoň podle mě, málo reálný. Byl by totiž nebezpečím i pro sousední Jordánsko a celý region. Je řada jiných řešení mezi společným státem a dvěma státy. Určité prvky samosprávy, autonomie, atd. atd. Může to být cokoliv, ale samozřejmě to řešení musí najít tam oni sami. Těžko jim jako my můžeme udělovat v tomto případě nějaké knížecí rady. Zkoušelo to OSN, Evropská unie, Obama, všichni společně. Nevyčítejte tedy Trumpovi, že zkouší něco jiného, že nechce kopírovat Obamu. Ale znovu, já bych to neviděl, že to zkouší on. On prostě, oni hledají společně s Izraelci, anebo resp. Izraelci sami hledají nějaké řešení, protože doteď se to zaseklo a k ničemu to nevede než k tomu, že... Doporučuji všem, že by si zkusili třeba stáhnout aplikaci do svých chytrých mobilních telefonů, která varuje izraelské občany před raketami, a divili byste se, jak často vás ta aplikace bude v noci budit a varovat před letícími raketami. Kolegové se v článku odvolávali na mezinárodní právo, že to je největší palestinská opora, a Rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 2334 z roku 2016. Takhle to komentoval současný ministr kultury, který se pořád nemůže zbavit stigmatu, že byl ministr zahraničí. Rezoluce byla přijata 23. prosince 2016. Prošla, protože Obamova administrativa proti ní neuplatnila veto, ale jen se zdržela hlasování. Uvádí, že osídlování představuje zjevné porušení mezinárodního práva, nicméně nemá právní platnost. Neobsahuje žádné sankce ani opatření, byla přijata v rámci nezávazné kapitoly VI Charty Organizace spojených národů. Nemá reálný význam ani z pohledu mezinárodního práva. A ani nemůže mít. Je jednou z dlouhé řady rezolucí OSN, jež odsuzují Izrael, současně přehlížejí porušování dohod palestinskou stranou, jakým je například povzbuzování terorismu a odmítání mírového soužití. Nabádá Izrael, aby zastavil tuto činnost a plnil jen své povinnosti okupační správy. Izrael říká, že se nejedná o okupované, ale sporné území, a odkazuje na výsledky šestidenní války z roku 1967, poté co byl napaden. V době přijetí rezoluce žilo v osadách na Západním břehu Jordánu 570 tisíc Izraelců. Přijaté znění rezoluce popírá zásadu zakotvenou v rezoluci 242 z roku 1967. Ta není pro příznivce Palestinců výhodná, protože se stala základem pro funkční mírové dohody Izraele s Egyptem a Jordánskem a nakonec i dohody z Osla, o kterou se opírají jako o mantru dnešní protivníci Trumpova plánu. Takže něco se hodí, něco se nehodí. Tato rezoluce stanoví, že míru má být dosaženo jednáním, které má probíhat s cílem dohodnout se na bezpečných a uznávaných hranicích. Podle expertů bylo chybou, že v rezoluci 2016 se začalo hovořit o hranicích z roku 1967 a okupovaných palestinských územích. Začal se tím předjímat výsledek těch jednání. Jde tedy o politickou, situační proklamaci, která vychýlila věc v Radě bezpečnosti OSN na jednu stranu sporu a dodala sílu palestinské neústupnosti. Já vám jenom vedu ten přehled nejdůležitějších odmítnutí mírových jednání. V roce 1937: Jeruzalémský muftí Hajj Amin Al Husseini, který se stal vůdcem Arabů, odmítl v roce 1937 před Peelovou komisí všechny návrhy na jakékoliv rozdělení tehdejší Palestiny, prosazoval deportaci, později úplné vyhlazení všech palestinských i evropských Židů a přísahal svým lidem, že jestliže bude někdy založen židovský stát v Palestině, nepřežije v něm jediný Žid. V roce 1947: Rezoluce OSN 181 o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát ze dne 29. 11. 1947. Muftí i ostatní palestinští a arabští představitelé tento návrh odmítli a napadli nově založený Stát Izrael s cílem vyhnat či vyvraždit veškeré tamější židovské obyvatelstvo. Vedoucí arabští představitelé vyhrožovali Izraelcům genocidou. Jedním z nich byl Azam Paša, generální tajemník Arabské ligy, a ten prohlásil 15. 5. 1948, den po vyhlášení Státu Izrael, že to bude válka, která Židy zničí, něco jako křižácké výpravy a mongolské krvavé lázně dohromady. Konec citátu. V roce 1967: Mírové návrhy Izraele Palestincům a okolním arabským státům po šestidenní válce z roku 1967. Poté co Egypťané obsadili celý Sinajský poloostrov, přesunuli tam svou armádu, přikázali jednotkám OSN vyklidit toto území, zablokovali Izraeli celý Akabský průliv, tím Izraelci byli nuceni podniknout preventivní úder proti arabským armádám, které chtěly zničit Izrael. V průběhu šestidenní války Izraelci porazili Egypťany, Syřany i Jordánce, dobyli starý Jeruzalém, Sinaj, celou Judeu a Samaří. Viz Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny samozřejmě. Doporučuji se tam zajet podívat, ty Golanské výšiny jsou jasný strategický bod, z kterého se dá střílet dělostřelectvem na celý Stát Izrael. Ovšem i po velkém vítězství byli Izraelci ochotni uzavřít mír se všemi svými arabskými sousedy i se samotnými Palestinci, ale tehdejší arabský postoj byl jednoznačný: žádný mír, žádné jednání, žádné uznání. První éra Jásira Arafata z roku 1965 až 1989, to byl nástupce muftího Husseiniho. Odmítl uznat izraelský stát v jakýchkoli hranicích, a stal se vůdcem OOP. Vedl vojenský, teroristický boj proti Izraelcům i Židům kdekoliv na světě. Teroristická skupina Černé září, napojená na OOP, byla zodpovědná za masakr izraelských olympioniků v Mnichově. Kromě protiizraelského terorismu byl zodpovědný i za celkovou devastaci Blízkého východu včetně občanské války v Libanonu, 1975 až 1991, navíc podporoval agresi Saddáma Husajna do Kuvajtu v roce 1991. Bezprostředně potom, kdy Anvar Sadat uzavřel mírovou smlouvu s Izraelem roku 1979, Arafatova OOP okamžitě vyzvala k bojkotu Egypta a jeho vyloučení z Ligy arabských států, trvalo to až do roku 1989. Zbývající arabské státy přerušily s Egyptem diplomatické styky a Arabové navštěvující Egypt byli považováni za zrádce a špiony. Nyní bych se zmínil o mírovém procesu z Osla roku 1993 - to je druhá éra Jásira Arafata, patrně nejnadějnější období pro mír. Arafat vstoupil do mírových jednání s Izraelem v Madridu a později Oslu, které vedly k uzavření dohody 13. září 1993 ve Washingtonu o autonomii v Pásmu Gazy a Jerichu. Dohoda byla uzavřena pod patronátem prezidenta Billa Clintona. Spolu se Šimonem Peresem a Jicchakem Rabinem dostal Nobelovu cenu za mír v roce 1993 i Jásir Arafat. Trošku protimluv, ale dobře.
Download XML • Download text
• Dependencies • Wavesurfer • Named Entities
