ps2017-001-02-006-009.ana
Český parlamentní korpus, Poslanecká sněmovna, 2017-11-22 ps2017-001-02-006-009 [ParCzech.ana]
View options
Show: - Tags:
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
My jsme mnohokrát ve veřejné diskuzi slyšeli, že přirozené právo na předsedu Poslanecké sněmovny má vítěz voleb. No, ono to tak nikdy nebylo v parlamentní minulosti a z logiky věci to tak ani být nemůže. Když si vezmeme těch sedm případů České republiky z minulých voleb, tak ve čtyřech případech předseda Poslanecké sněmovny nebyl reprezentantem vítězné strany ve volbách a ve třech případech byl. Samozřejmě, že ta většina, která chtěla vládě zajistit vládnutí, se vždycky postarala, aby to byl reprezentant té většiny, ale rozhodně nikdy nebylo pravidlem, spíše naopak, že to byl reprezentant vítězné vládní strany. Dám takový nejtypičtější příklad, na který si dodnes česká veřejnost velmi vzpomíná, a to je příklad opoziční smlouvy z let 1998 až 2002, kdy volby vyhrála sociální demokracie Miloše Zemana a dohodla se o podpoře své menšinové vlády s Občanskou demokratickou stranou Václava Klause. Ta dohoda byla učiněna ještě před ustavující schůzí Poslanecké sněmovny. Václav Klaus jako reprezentant druhé nejsilnější strany byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny a následně všichni poslanci ODS umožnili získat vládě důvěru. Celé ty čtyři roky pak poslanci ODS tvrdili, že jsou opozice, a všichni jsme věděli, jak my skutečně opoziční poslanci, tak celá veřejnost, že to byla opozice jenom tak na oko. Já říkám na oko a chci poděkovat panu poslanci Michálkovi, který nedávno našel výraz, který mi připadá mnohem přesnější, a sice výraz kvaziopozice. Takže tady byla vládní strana, byla tady kvaziopozice, která umožnila vládě vládnout, a pak tady byla skutečná opozice. A bylo to přiznané, bylo to deklarované. My jsme teď na prahu projektu, který v moderním českém parlamentarismu nemá obdobu. Jsme na prahu projektu, kdy legitimní vítěz voleb a prezident republiky říkají: my počítáme s vládou bez důvěry víceméně po libovolně dlouhou dobu. Všichni jsme byli na rozhovorech s panem prezidentem, všichni jsme slyšeli, že vítěz voleb dostane nejenom první pokus, ale i druhý pokus, a všichni jsme slyšeli názor pana prezidenta, že mezi vládou bez důvěry a vládou s důvěrou zase až takový dramatický rozdíl není. Je to upřímně řečeno naprosté popření ústavních zvyklostí a domnívám se, že i smyslu Ústavy. A nabízím tady srovnání se Spolkovou republikou Německo. Pan předseda Babiš velmi rád dává za příklad právě německou parlamentní praxi, tak bych si dovolil teď ten příklad položit vůči tomuto procesu, který teď děláme. Paní kancléřka Merkelová po dvou měsících usilovných, nikoliv předstíraných jednání, ale skutečně usilovných a faktických jednání došla k neúspěchu. To znamená, nepodařilo se jí sestavit většinu. A představte si, že nejde za panem prezidentem Steinmeierem a neřekne mu pane prezidente, on se mnou nikdo tu většinu nechce vytvořit, ať už na vládu koaliční, či na podporu menšinové vlády, tak mě nechte vládnout bez důvěry, protože já jsem vítězkou voleb. Jednak ji to ani nenapadne, protože je to demokratka, jednak ví, že i kdyby ji to napadlo, tak by ji s takovým nápadem pan prezident Steinmeier vyhodil. Takže jednání pokračují. Nemohou jinak, protože mají ve Spolkové republice Německo demokratickou ústavu. Tu my ji prosím pěkně máme taky. Akorát že u nás ji vykládají pánové Zeman a Babiš. To znamená, oni říkají: No a co? Tak prostě tady bude vládnout vláda bez důvěry. Několik měsíců, možná několik let podle toho, jak to půjde. Tenhle přístup někteří politologové i ústavní právníci nazývají ústavním pučem. Já nechci být tak ostrý, ale chci v každém případě říct, že když tenhle postup připustíme, tak budeme absolutně rezignovat na jednu z hlavních ústavních rolí Poslanecké sněmovny, a sice na kontrolní roli Sněmovny, které se vláda České republiky zodpovídá. Protože za předpokladu, že nám bude vládnout vláda jednobarevná, vláda, která obsadí všechny výkonné segmenty moci, včetně tajných služeb a nebude příliš aspirovat na to, aby získala naši důvěru, tak my nemáme ani žádný kontrolní instrument. My se sice můžeme scházet, můžeme se usnášet, ale to je tak asi všechno. Protože to, na čem stojí a padá vztah Poslanecké sněmovny a vlády, je neustálá hrozba, že pokud se vláda bude chovat tak, jak se nám nebude líbit, tak jí vyslovíme nedůvěru. Vyslovovat nedůvěru vládě, která tu důvěru nemá a příliš na ni ani neaspiruje, prostě nejde. Takže nebudeme tou Ústavou určeným kontrolním orgánem vlády, ale budeme jenom dobře placenou stafáží nekontrolovatelné moci. To se stane v okamžiku, kdy zvolíme reprezentanta hnutí ANO předsedou Sněmovny, aniž bychom zcela průhledně věděli, jaká většina bude zajišťovat této vládě důvěru, a tedy také kontrolu. Pan předseda Michálek před volbou předsedy mandátového a imunitního výboru tady pronesl několik vět, které mě velmi oslovily. Dovolte, abych ho citoval. Řekl: Fakticky tady dochází k tomu, co už tady bylo opakovaně řečeno, že zde vzniká vláda hnutí ANO s podporou KSČM a SPD. Teď tedy nadejde ono zásadní hlasování, říká pan předseda Michálek, kde uvidíme, které politické strany tvoří ten blok, které strany té vládnoucí koalice si dosadí toho svého předsedu mandátového a imunitního výboru. Čili uvidí to teď i občané v tomto zásadním hlasování, které naprosto obnažuje, jakým způsobem bude patrně fungovat vláda po další čtyři roky. Víte, on předseda Poslanecké sněmovny má neskonale větší individuální pravomoci, pro vládu neskonale důležitější, než má nějaký předseda mandátového a imunitního výboru. Také proto byl vždycky předseda Poslanecké sněmovny reprezentantem té většiny, která umožňovala vládě vládnout, na rozdíl od předsedů mandátových a imunitních výborů, kteří byly většinou ze skutečně opozičních stran. Protože tam to tu vládu příliš neohrožuje. Ale předseda Poslanecké sněmovny ano.
Download XML • Download text
• Dependencies • Wavesurfer • Named Entities
