|

ps2013-060-01-001-001.ana

Český parlamentní korpus, Poslanecká sněmovna, 2017-09-05 ps2013-060-01-001-001 [ParCzech.ana]

Agenda Item Title

1. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění zákona č. 93/2017 Sb. /sněmovní tisk 1072/4/ - vrácený Senátem

Date2017-09-05
Meetingps2013/060
Agenda Itemps2013/060/001
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/060schuz/s060006.htm
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
index   1 < Page 2 > 3
Při třetím čtení jsem k tomuto návrhu vystoupil a v náznaku upozornil na to, že jsme v tomto volebním období problém řešili opakovaně. Na výboru pro sociální politiku byla původně vzácná shoda napříč politickým spektrem. Pak se v čase po některých osobních jednáních se zainteresovanými stranami konsenzus postupně hroutil a salámovou metodou jsme se dopracovali postupně z 8 000 na dnes navržených 12 000 Kč. Věřím, že nebudu považován za asociálního poslance. Mé názory znáte a návrhy taky. Podporuji solidaritu, ale ne zneužívání či umělé využívání různých státních dávek a podpor. Mohl bych tu dlouze rozebírat různé kriminální kauzy zaměstnávání invalidních důchodců třetí skupiny, dokonce s příspěvkem na péči třetí i čtvrté skupiny, jako černé duše, neboť jejich cena nemusí být v jejich produkci, ale v získání přednosti na trhu díky splnění podmínek pro náhradní plnění nebo nízkou cenu ochranné služby apod. Mohl bych vzpomínat na stížnosti, že v řadě míst musely zaměstnané osoby zdravotně postižené s invalidním důchodem odvádět několikatisícový tzv. členský příspěvek ze mzdy svému zaměstnavateli. Není neznámou ani karusel při zaměstnávání osob zdravotně postižených, kdy za jeden měsíc čerpaly příspěvek státu na jednoho člověka dvě firmy, které se uprostřed měsíce jako zaměstnavatel vystřídaly. Ale to není hlavní předmět mého vystoupení. Jsem přesvědčen, že domácnosti má zajistit obecně a dostatečně především práce, a to i práce osob zdravotně postižených. Problematika zdravotně postižených je velmi citlivou záležitostí. Každý chceme být zdravý, ale nikdo neví, kdo z nás či někdo z naší rodiny může být takto postižen. Jde o vděčné, avšak v kritice o rizikové mediální téma. Dodatečně nikde nic už nevysvětlíte. Proto si napřed dovolím připomenout, že zdravotně postižení mají dle svého zdravotního stavu k dispozici celou škálu státních podpor. A to přímých podpor. Jde o příspěvek na zakoupení, úpravu a opravu motorového vozidla, příspěvek na mobilitu, příspěvek na zvláštní pomůcky, benefity z přiděleného průkazu osoby zdravotně postižené či služby pošt. Stát na tyto dávky vydává přes dvě miliardy korun. Dále se jedná o příspěvek na péči či využití nabídky sociálních služeb a dávek státní sociální podpory, či dokonce dávek v hmotné nouzi. Nebo také podpora v nezaměstnanosti či výdaje z aktivní politiky zaměstnanosti. Základem příjmů těchto osob jsou však přiznané invalidní důchody a zvýšená ochrana trhu práce, čili pracovní rehabilitace, příprava k práci či speciální rekvalifikace. Žel, už přes 20 let se diskutuje k zákonu o pracovní rehabilitaci, ale zatím jen diskutuje, ačkoliv příklady ze zahraničí jsou k dispozici a určitě by situaci v České republice tento zákon vyřešil. Neměli bychom zapomenout i na podpory z krajských a obecních rozpočtů, výdaje zdravotních pojišťoven, případně na možnost snížení daní v případě ekonomické aktivity invalidních důchodců. Asi jsem už vyčerpal celou škálu plnění, které zvyšuje příjmy či šetří výdaje osob se zdravotním postižením. Obecně s tímto seznamem nemám zásadní problém. Jde přece o pomoc státu potřebným a s tím souhlasím. Máme tu však další státní podporu a povinnosti ze zákona, tzv. přímusy. Stát například ukládá zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají více než 25 zaměstnanců, aby alespoň čtyři procenta z nich tvořily osoby se zdravotním postižením. Jenže přímus je slabý, a tak tyto kvóty neplní ani státní a veřejné instituce a organizace. Raději využívají cestu finančního či náhradního plnění. A aby měly od koho zboží a služby odebírat, vytvářejí tak potřebu kumulace chráněných pracovních míst, což je již k meritu věci a dnes předloženému návrhu. Nově definovaný chráněný trh práce má být licencovaný. To je správné. Vytvoří to sice určité problémy, ale nastolí i lepší možnost kontroly a snad i v budoucnu diferenciaci. Zaměstnavatelé či osoba samostatně výdělečně činná mohou dál žádat mimo jiné o příspěvek na zřízení pracovního místa pro osobu zdravotně postiženou, a to až do výše osmi- či deseti- nebo dvanáctinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství. Dále využívat příspěvek na úhradu provozních nákladů v souvislosti se zaměstnáváním osob se zdravotním postižením v rozsahu ročně až do 48 000 korun, a zejména nyní diskutovaný příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce. Vládou je, jak již bylo řečeno, navržen měsíčně maximálně ve výši 10 500, Senátem nyní 12 000. K tomu je možné ještě ve stanovených případech čerpat paušální částku 1 000 korun navíc. Upozorňuji znovu, že v těchto případech nejde o plnění státu vůči občanům, tedy vůči osobám se zdravotním postižením, ale vůči zaměstnavatelům zdravotně postižených. Většina poctivých zaměstnavatelů si zaslouží mé poděkování za vytvoření a udržení pracovních míst pro naše osoby se zdravotním postižením, ale jak už to tak bývá, v České republice nikdy není daleko ke spekulacím. Jen zavzpomínejme, a nejen do minulosti. Proto řada pracovníků z kontaktních míst Úřadu práce České republiky konstatuje, že § 78 zákona č. 435/2004 Sb. byl, je a bude obrovský problém. Problém prý větší než příspěvky na doplatky na bydlení, které jsme nakonec nedokázali za čtyři roky z gruntu zásadně také vyřešit. Jejich praxe odráží poznání řady postižitelných, ale i nepostižitelných tunelů. V čem však já vidím dnešní problém? Organizace sdružující osoby se zdravotním postižením se opírají např. o Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením z 30. března 2007. V rámci odstraňování diskriminace přesvědčily vládu, aby srovnala vyšší minimální mzdy osob zdravotně postižených s ostatními zaměstnanci, i když žádný dokument, mezinárodní či jiný, výslovně o výši odměňování za práci v rámci diskriminace nehovoří. Razí se přece dlouhodobě zásada "za stejnou práci, stejná odměna". Ale ta práce ve většině případů stejná není a za sníženou pracovní schopnost pobírají osoby se zdravotním postižením, pokud splňují zákonné podmínky, invalidní důchod jako kompenzaci. Kompenzaci, která se vypočítává podle výše ztráty pracovní schopnosti. Mohl bych nyní rozvádět nedořešené potřeby pracovního lékařství versus posudkového lékařství, ale nebudu vás tím zdržovat. Tedy stručně ještě k zaměstnavatelům. Chtějí, aby jim stát zvýšenou minimální mzdu dorovnal. Chtějí hradit u nejnižších příjmů pouze oněch 25 % nákladů na mzdu či plat včetně odvodů. Hovoří o ekonomických problémech, ale předložit relevantní kalkulace z vlastního účetnictví se zdráhají. A i když jde o veřejné peníze, nejsou tím povinováni. Způsob docílení zisku je v tržním prostředí prostě tabu. (Hluk v sále.)

Download XML • Download text • Dependencies • Wavesurfer • Named Entities