|

ps2013-031-03-001-214.ana

Český parlamentní korpus, Poslanecká sněmovna, 2015-09-17 ps2013-031-03-001-214 [ParCzech.ana]

Agenda Item Title

214. Odpovědi členů vlády na písemné interpelace

Date2015-09-17
Meetingps2013/031
Agenda Itemps2013/031/214
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/031schuz/s031105.htm
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
index   1 < Page 2 > 3
Jeho podstatou je věrnost své zemi. Ze státního občanství nevyplývají pro občany toliko práva, ale i povinnosti. Denis a David tedy budou ve svých 18 letech v Norsku stále de iure cizinci. I pokud by nějak získali ať už dobrovolně, či proti své vůli norské občanství, neznamenalo by to, že přijdou o české státní občanství. Toho nemohou být norským státem nijak zbaveni, protože o české státní příslušnosti Norsko nerozhoduje a rozhodovat nesmí. Tak jednoduše to nefunguje, že ziskem jednoho občanství automaticky ztratíte dosavadní. Proto existuje tolik lidí s dvojím či vícečetným občanstvím, a proto existují i lidé bez občanství. Dvojí občanství pak vede k právní schizofrenii a střetu zájmů. Například pan ministr Dienstbier je povinen zachovávat věrnost České republice i Spojeným státům americkým, přitom za to, že je občanem Spojených států amerických a vyplývají mu z toho i povinnosti, o kterých možná nemá ani tušení, vůbec nemůže. Vy uvádíte ve své odpovědi, že případný návrat již zletilých chlapců do České republiky by byl věcí jejich úvahy a vážení všech okolností včetně zvážení jazykové výbavy. Sama tedy naznačujete, že Denis a David v Norsku postupně zapomenou, pokud se to již nestalo, český jazyk, a že to logicky bude limitovat jejich volbu. Norsko svým přístupem tak fakticky odnárodňuje české státní občany české národnosti a vytváří na ně tlak, aby se ve své dospělosti stali Nory. To je nefér nejen vůči nim, ale je to nepřátelské i vůči České republice. Správně uvádíte, že je věcí každého, aby se rozhodl, ve které zemi chce žít. To vyplývá z ústavně- i mezinárodněprávně zaručené svobody pobytu. Toto právo se nepochybně vztahuje i na nezletilé děti, pouze je jejich jménem vykonávají osoby za ně zodpovědné. Rodičovská práva vůči Denisovi a Davidovi stále ještě má paní Michaláková a paní Michaláková dala opakovaně najevo, že chce, aby děti žily a vyrůstaly v České republice a pod českou jurisdikcí. Norsko jí však ve výkonu tohoto rodičovského práva efektivně brání. Toto jsou ve stručnosti důvody, proč nesouhlasím s odpovědí na svoji interpelaci. Žádala jsem její dopracování, a zejména pokud se týče dotazu na právní postavení Denise a Davida vůči České republice, a to nejen co se týče jejich práv, ale i povinností. Děkuji. Místopředseda PSP Vojtěch FilipDěkuji paní poslankyni Chalánkové. Odpověď si přichystala paní ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Prosím, paní ministryně, máte slovo. Ministryně práce a sociálních věcí ČR Michaela MarksováDěkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážené poslankyně a poslanci, jsem nucena konstatovat, že ani po seznámení se s obsahem stenozáznamu z projednávání interpelací ze dne 9. července jsem úplně nepochopila cíl, kam směřuje interpelace paní poslankyně Chalánkové. Z pohledu resortu práce a sociálních věcí nevím, co bych dodala více. Domnívám se, že podstatou našeho neporozumění je zřejmě principiální přístup k významu státního občanství v lidském životě. Asi si všichni uvědomujeme, že státoobčanský svazek je v tom našem více a více se globalizujícím světě stále volnější, a tuto tendenci reflektuje i právo nejen naše, ale i v jiných zemích, a stále více je řada právních institutů spojována spíše s obvyklým bydlištěm než s občanstvím. Role státního občanství tak významně oslabuje. Já bych zde ráda zopakovala, že oba rodiče bratrů Michalákových se dobrovolně rozhodli žít v Norsku. Tatínek je tam již v uvozovkách starý emigrant, maminka přijela až po roce 1989. Oba tito chlapci se v Norsku narodili a oba tam vlastně celý svůj život žili. Domnívám se, že vznesené otázky paní poslankyně směřují k debatě o státním občanství, k níž jsou ale povoláni svou gescí ministři vnitra, zahraničních věcí, případně tady zmíněný ministr pro lidská práva. A je to pro mě osobně trošku akademická debata. Já bych ještě ráda dodala poměrně důležité informace. Já bych na tomto místě chtěla zdůraznit, že to diplomatické a jiné úsilí, které státní orgány této země vyvinuly a vyvíjejí v případě Michalákových, je naprosto nestandardní, nadstandardní. Já se domnívám, že paní poslankyně zde reprezentuje postoj maminky chlapců a považuje jej za jediný správný a zaštiťuje se přitom státním občanstvím. Tady ale dalším aktérem toho případu je otec, který se také hlásí o svá práva. A zároveň je tady zájem, který bychom především my všichni, jak tady jsme, jak zastupujeme nejvyšší státní instituce, povinnost reflektovat, a to je takzvaný nejlepší zájem dětí, o kterém jsem slyšela z úst paní poslankyně poměrně málo. A ještě bych se znovu chtěla opravdu velmi ostře ohradit proti těm opakovaným a podle mého názoru naprosto neoprávněným výrokům paní poslankyně o nečinnosti resortu práce a sociálních věcí v kauze bratrů Michalákových. Na začátek je tady pro všechny nutné zdůraznit, že Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí všem svým klientům standardně radí, jak v těch kauzách postupovat. Je schopen pomoci jim sepsat příslušné žádosti, pomáhá jim vyplnit nejrůznější formuláře, ale jednu věc udělat nemůže. Nemůže za ty lidi dělat určité úkony, jako je například podat v cizí zemi žádosti k soudu či jiným tamním orgánům. To je ten krok, který ta rodina, ať už je jakákoli, musí udělat sama. A uvedu zde teď některé zásadní informace, které ukazují, jaké aktivity náš úřad vyvíjel, jaká doporučení formuloval, ale rodina je nevyužila. A ráda bych zdůraznila, že je velmi pravděpodobné, že tato neaktivita, která v řadě případů trvá celé ty čtyři roky, má a měla na celou tu kauzu z hlediska norských orgánů negativní dopad. Za prvé, rodina Michalákových - a teď mluvím o mamince, tetě, čili sestře maminky, a dědečkovi, tatínkovi maminky - se obrátila na úřad hned na podzim roku 2011, kde hned ten úřad začal jednat s naším zastoupením v Norsku. Odpočátku případu byla rodina opakovaně vyzývána k tomu, aby podala k příslušným orgánům oficiální návrhy buď na svěření bratrů do pěstounské péče tety, nebo na styk tety s těmi dětmi, nebo na styk dědečka s dětmi, což by jasně prokazovalo zájem biologické rodiny. Žádný takový návrh za celé čtyři roky nebyl k norským orgán podán. To znamená, že tato neaktivita může norské orgány vést k domněnce, že širší biologická rodina prostě nemá o chlapce zájem. Za druhé, těm členům rodiny, kteří žijí v České republice, se opakovaně nabízelo zajištění bezplatné právní pomoci pro řízení v Norsku - to se zase týká tety a dědečka. Oni za celé čtyři roky tuto pomoc nevyužili, to znamená právní pomoc, právník, který by jim tam v Norsku pomohl podat tyto návrhy na styk s nimi. Za třetí, rodina byla opakovaně vyzývána k tomu, aby kromě toho, že ten příslušný Barnevern kritizuje mediálně, využila normální standardní oficiální cesty a oficiálně si stěžovala na postup této organizace nadřízeným orgánům. My opět nemáme žádné prokazatelné informace o tom, že by paní Michaláková nebo její právní zástupci si na postup Barnevernu oficiálně stěžovali. Za čtvrté, od samého začátku Úřad pro mezinárodněprávní ochranu nabízel rodině, že vůči norským orgánům poskytne záruky, že pokud chlapci budou převezeni do České republiky, budou tady mít zajištěný byt, služby, péči o děti atd., že úřad zajistí další doklady, které budou prostě garantovat pro Nory, že tady v České republice je všechno v pořádku.

Download XML • Download text • Dependencies • Wavesurfer • Named Entities