|

ps2013-026-04-002-030.ana

Český parlamentní korpus, Poslanecká sněmovna, 2015-03-31 ps2013-026-04-002-030 [ParCzech.ana]

Agenda Item Title

30. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony /sněmovní tisk 379/ - prvé čtení

Date2015-03-31
Meetingps2013/026
Agenda Itemps2013/026/030
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/026schuz/s026129.htm
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
index   1 < Page 2 > 3
Jestli by mi někdo položil otázku, jestli dvě nové pravomoci jsou nezbytné pro moji práci, tak vám odpovím po pravdě, že nejsou nezbytné. Instituce ochránce pracuje patnáct let, myslím že velmi efektivně, a zatím tyto pravomoci neměla. Kdyby mi někdo položil otázku, jestli se situace lidí, kteří se na mě obracejí, může něčím zlepšit nebo jestli můžou nalézt některé konkrétní případy lepší řešení, odpovím jednoznačně ano. Je asi těžko měřitelné, jaký ten posun je. Vy všichni, kteří jste byli v takových situacích, kdy jste se museli zabývat řešením jednotlivých stížností, tak si uvědomujete, jak se někdy těžko hledá nástroj, cesta. A někdy je nástroj prostě zákon. Také jistě všichni víte, jak je v Česká republice rozšířena skrytá i zjevná diskriminace. A někdy je třeba mít ještě jiný nástroj, který v tuto chvíli má veřejný ochránce práv. Pojímám to zásadně jako instituci, takže v tuto chvíli nemluvím o sobě, protože nejde o mé pravomoci. Uvědomte si, že skutečně nejde o moje pravomoci, nejde o moji moc. Jde o ty lidi, v jejichž prospěch vystupujeme. To bych chtěla podtrhnout, abyste si toto uvědomili. Moje moc se nezvětší ani o píď. Ochránce nikdy nemohl nic rozhodnout, vždy mohl jenom doporučit nebo navrhnout. V tomto duchu se nese i další oprávnění. Nemohu opravdu rozhodnout, aby soudce nějak rozhodl. Mohu dát pouze návrh, nějak ho zargumentovat a je to na soudu, jak rozhodne. Nemohu bohužel přijmout některé argumenty, že to je příliš moci v jedněch rukou. Není tomu tak. Ochránce pouze doporučuje. Je to na vás. Můžu vám dát několik příkladů. Požádala jsem své kolegy, když se mě ptali, v jakých případech bych to použila. Nevím do budoucna, v jakých případech bych to používala, protože to přinese situace. Případy, s nimiž se na vás lidé obracejí, jsou nejrůznější. Je několik konkrétních případů, které moji předchůdci řešili, a trvalo jim to velmi dlouho. Někde řešení není zcela uspokojivé dodneška a někde se ho naopak podařilo dosáhnout, ale daleko dříve by se to podařilo s menším vypětím sil již dříve, kdyby bylo oprávnění dát žalobu v otázkách diskriminace k soudu. Chci říct, že tento typ žaloby nezastupuje jednotlivce a nežádá pro něj o zadostiučinění. Je to typ žaloby, která žádá instituci, aby upustila od diskriminačního jednání. Taková žaloba se hodí pouze pro situace, kde diskriminace není skrytá, ale je vlastně zakomponovaná do nějakého právního předpisu, do nějaké vnitřní normy, do nějakých metodik, případně praktik nějaké instituce. Veřejný ochránce práv například téměř tři roky válčil s pražským Dopravním podnikem o to, aby do prostředků hromadné dopravy mohli nevidomí a jinak postižení vstoupit s vycvičeným psem bez náhubku. Bylo to neúspěšné, až musel hledat konkrétní lidi, které de facto přesvědčoval, aby šli k soudu, byli dva nebo tři, a poté v rámci předžalobní výzvy konečně Dopravní podnik ustoupil. To je typická situace, kdy nařízení dopadá na řadu subjektů, nevyžadujete peníze, ale chcete, aby diskriminující subjekt skončil svou činnost. Měli jsme šetření Grantové agentury, kdy vzniklo podezření, že to, jak jsou nastaveny postdoktorandské granty, tedy granty pro ženy a muže často ve věku třicet, pětatřicet let, kdy v dnešní době spousta lidí zakládá rodinu, že jsou ty podmínky nastaveny tak přísně, že se může přerušit jenom jednou za celou dobu grantu, tedy za několik let, jenom na rok a žádost se může podat jenom ve dvou měsících v roce. Tyto podmínky velmi negativně dopadají jakožto nepřímá diskriminační pravidla vůči ženám matkám, případně otcům, kteří by chtěli pečovat o děti. Upozornili jsme na to Grantovou agenturu, a i když slíbila, že toto odstraní, bohužel jsme zjistili, že to neodstranila. Byl by to jeden z adeptů na takovou žalobu. Mohla bych pokračovat, ale myslím, že tyto dva případy ilustrují typově situace, ve kterých lze s nadějí na určitý úspěch takovou žalobu podávat. Obvykle to bývá situace, která je nějak vyjádřena nějakým předpisem. Paní poslankyně a páni poslanci, už to dál nebudu zdržovat, případně kdyby vás něco zajímalo, tak vám odpovím na otázky, a jinak vy jste ti, kdo rozhodnou. Já pouze postupuji podle zákona. Místopředseda PSP Petr GazdíkDěkuji paní ombudsmance za její jasné vyjádření. Nyní s přednostním právem za poslanecký klub Občanské demokratické strany paní místopředsedkyně klubu Jana Černochová. Prosím, paní místopředsedkyně. Poslankyně Jana ČernochováKrásné odpoledne, dámy a pánové. Dovolila bych si polemizovat nad poslední větou paní ombudsmanky, že postupuje podle zákona, protože na příkladu šátkové aféry v jedné ze zdravotnických škol paní ombudsmanka jednoznačným způsobem prokázala, že svoji pravomoc překročila, protože její stanovisko nebylo žádným doporučením, ale nutila ředitelku školy paní doktorku Kohoutovou, aby paní ředitelka na základě jejího požadavku změnila školní řád. Tady si dovoluji velmi silně polemizovat nad tím, co tady před malou chvílí bylo řečeno. Návrh zákona je dalším nesystémovým a destabilizujícím zásahem do ústavního pořádku České republiky. S podobnými zásahy máme již bohaté zkušenosti, kdy politici podlehli mnohdy uměle vyvolanému nátlaku, který se zaštiťoval různými aktivisty, jako je právě paní Šabatová, a veřejným zájmem a narušili jsme stabilitu ústavního systému zbrklou a nekoncepční změnou. Jestli nevíte, o čem mluvím, zmíním jedno jediné - přímá volba prezidenta. Původní smysl úřadu veřejného ochránce práv je zcela jiný. Má být oporou veřejnosti ve sporech se státní správou, poskytovat právní a jiné poradenství, veřejně poukazovat na problematické jednání úřadů státní správy, být prostředníkem při řešení sporů s úřady, předkládat nezávazné návrhy na změny ve fungování státní správy. Posílení pravomoci ombudsmana je posunem k dalšímu tříštění základních složek moci. Historicky osvědčený systém od Charlese Montesquieuho, systém tří pilířů moci, zákonodárné, výkonné a soudní, který funguje po staletí, nepotřebuje takové zásadní korekce, jako si přeje paní Šabatová, a nepotřebuje, aby vznikl čtvrtý pilíř. Ombudsman je volen Poslaneckou sněmovnou, které je ze své činnosti odpovědný. Je naprostým nesmyslem, aby ombudsman fakticky dohlížel na tvorbu zákonů, a tedy stál nad orgánem, Parlamentem, tedy oběma komorami, který jej volí a kterému je odpovědný, a vykonával jeho kontrolu. Vláda je také odpovědná Poslanecké sněmovně, ale ta ji nijak nedozoruje, nementoruje, nekoordinuje. Návrh zákona znamená další erozi politiky, další posun od systému, kde těžiště moci spočívá v rukou voliči zvolených politiků, k systému, kde rozhodují nevolení úředníci, přičemž ombudsman by v takovém systému byl oproti poslancům ve značné výhodě, například v tom ohledu, že jeho funkční období přesahuje funkční období Poslanecké sněmovny, protože jeho funkční období, funkční období paní Šabatové, je šestileté, a my se můžeme rozpustit tento rok. Současná praxe výkonu funkce ombudsmana v podání paní Šabatové navíc poukazuje na to, jak snadno je tato funkce politizovatelná a jak snadné je do výkonu této funkce projektovat vlastní ideologické přesvědčení a vlastní světonázor. Právě toho by se měl ombudsman vyvarovat. Dokázal to pan Motejl, dokázal to pan Varvařovský, nedokázala to paní Šabatová.

Download XML • Download text • Dependencies • Wavesurfer • Named Entities