ps2013-053-03-001-256.ana
Český parlamentní korpus, Poslanecká sněmovna, 2016-12-01 ps2013-053-03-001-256 [ParCzech.ana]
View options
Show: - Tags:
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Pro větší efekt a v zásadním rozporu s historickou skutečností si Daniel Herman pomáhá následujícím výrokem: Země, které se staly součástí sovětského impéria, řešily pod diktátem Moskvy tyto otázky optikou etnickou. Nezkoumalo se tedy vina, či nevina. Nezkoumalo se, jestli se lidé Hitlerovi za války postavili. Ale bylo na základě etnických čistek. V případě ministra Hermana mě to nijak nepřekvapuje. Od svých deseti let prý začal sám aktivně poslouchat zahraniční rozhlas a znělka Svobodné Evropy mu údajně byla řadu let ranním budíčkem. Brzy navázal kontakty s některými katolickými duchovními a postupně v něm zrálo přesvědčení, že efektivní platformu v boji s tehdejším režimem nabízí právě církev. Na rodinné chalupě na Šumavě, pár kilometrů od bavorské hranice, měl prý možnost často hledět přes ostnatý drát do sousedního Bavorska a uvědomovat si absurdnost železnou oponou rozděleného světa. Na Šumavě prý navázal řadu kontaktů s odsunutými rodáky, což mu významně pomohlo orientovat se v problematice jejich odsunu. Po přijetí na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu se věnoval i církevní historii v novodobých dějinách. Odborným historikem však nikdy nebyl. Jeho vystupování se až příliš často zvrhává v kompilát amatérského cvičení z historie a s prominutím ideologické perverze, což se promítá i do interpretace období, kdy rozhodující většina německého obyvatelstva našeho pohraničí přijala hitlerovský nacismus za svůj program a aktivně rozvracela Československou republiku, zatímco mnohem větší část Němců ji zůstala věrna. Ne, provinivší se sudetští Němci nebyli odsunuti proto, že mluvili německy, nýbrž proto, že vyzbrojeni fašistickou ideologií rozbíjeli Československo. Dámy a pánové, je hodně věcí, které by bylo vhodné právě dnes připomenout. Třeba slova zakladatele Panevropské unie hraběte Kalergiho, který již v roce 1921 o smíření mezi Čechy a Němci napsal: Pokud se toto usmíření nepodaří, bude Československo procházet opakovanými krizemi, až se německé Čechy při lepší politické konstelaci ve světě odtrhnou a zbytek vytvoří dva malé státy, český a slovenský, které nebudou mít dostatek životaschopnosti a klesnou brzy na úroveň vazalů Německa a Maďarska. Pozoruhodných souvislostí nabývá i dnes dokument, který jako tajný oběžník došel prý 120 pravým Evropanům z Madridu, nazvaný Akční fronta pro novou Evropu. Uvádí se v něm: Miliony exulantů je třeba využít jako důležité karty v naší politice restaurování německé moci. Odsunutí deseti milionů soukmenovců germánské rasy bylo požehnáním pro Říši. Vyhnanci posílili biologickou substanci naší rasy a stali se jedním z nejdůležitějších argumentů naší propagandy. Vyhnanci nespokojení se svým osudem dostali novou dynamiku našim požadavkům. Velmi brzy budeme moci zadusit hlučnou propagandu o německých zločinech tím, že obviníme druhou stranu ze zvěrstev, která se dopustila na deseti milionech příslušníků německé rasy. Za zmínku stojí i slova Otto Habsburga, spojence sudetoněmeckého landsmanšaftu, u něhož se na počátku 50. let minulého století objevuje nový prvek ideologické tváře - evropanství. Místo obnovy habsburské říše sjednocená Evropa. O něco později prohlásil, že prý nelze podepsat žádnou dohodu, která by na východě uznávala existující hranice. Tehdejší Sovětský svaz je prý nutno zatlačit za hranice brestlitevského míru a lidovědemokratické státy připojit k západnímu světu a spojení Rakouska s Německem je prý nerozlučné. Připomenu i jeho slova z projevu v Hannoveru v roce 1960. Němci jsou středoevropským národem, který nemá přirozené hranice. Německé osídlení není přesně ohraničeno ani na východě, ani na západě. Otto von Habsburg nezapřel politickou linii svého rodu a sudetoněmeckého landsmanšaftu na likvidaci české státnosti ani ve svém rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung z 3. října 2004, v němž označil Edvarda Beneše za zrádce vlastního národa. Za zmínku stojí i to, co zaznělo 17. května 1959 na sjezdu sudetoněmeckých aktivistů ve Vídni. Sudetští Němci mají právo na návrat do osvobozené vlasti, která spolu se sjednoceným Německem bude součástí spojené Evropy. Jeden z jejich vůdců Lodgman von Auen tu dokonce prohlásil, že prý český národ chtěl vyhladit sudetské Němce a že sudetští odsunutí Němci čekají na návrat a uplatnění práva na sebeurčení. Vídeň tenkrát slyšela i tato slova: Mrtví Hitlerovy armády padli za nás, posledním článkem tohoto řetězu jsme my. Jejich boj je naším bojem, jejich činnost, naší činností. K tomu všemu si dovolím vzít v úvahu obsah Sudetoněmeckého dne v Ausburgu, který se konal v roce 2005. Celé toto habsburské jednání bylo zjevně koncipováno jako nová fáze agresivního obviňování Čechů a někdejší Československé republiky za poválečný odsun, ba i údajnou genocidu sudetských Němců. Dokladem toho byly též jednostranné či lítostivé projevy kněží během mše, která samotnému jednání předcházela. Hlavně to však dokládají projevy představitelů mnichovského segmentu německé politiky Bernda Posselta, Johanna Böhma a Edmunda Stoibera, jejichž projevy se nesly v duchu rozvinuté koncepce ohlášené už v polovině 80. let minulého století historikem Ernstem Noltem. Právě ten žádal pro německé oběti bez rozdílu stejnou důstojnost, jaká se věnuje obětem fašistických zrůdností. Mají snad dostat stejnou důstojnost smrti vrazi z mauthansenského lomu nebo osvětimských plynových komor a krematorií jako smrt milionů jejich obětí? Cožpak osud sudetského Němce a státního sekretáře v protektorově úřadu Franka má nárok na stejnou důstojnost jako smrt statečných odpůrců fašismu? Dámy a pánové, vadí mně i to, že soudobá neonacistická scéna se snaží prezentovat Adolfa Hitlera jako člověka, který to s Evropou myslel dobře. Nebyl to prý zločinec a masový vrah, a dokonce prý nastolil sociální smír a všichni byli údajně spokojeni. Připomenu i to, že 1. října 2009 se uskutečnilo vůbec první česko-německé setkání v Česku, které připravili odsunutí katoličtí Němci ze sdružení ve spolku Ackermann-Gemeinde. Tehdejší předseda tohoto spolu Adolf Ullmann se nechal slyšet, že chtějí poznat, co se u nás změnilo za posledních dvacet let od listopadu 1989. V rámci tohoto setkání převzal plzeňský biskup František Radkovský od Ackermannovy obce její nejvyšší ocenění, o kterém tu byla před chvílí řeč - tedy Medaili usmíření.
Download XML • Download text
• Dependencies • Wavesurfer • Named Entities
