|

ps2013-036-02-002-022.ana

Český parlamentní korpus, Poslanecká sněmovna, 2015-11-25 ps2013-036-02-002-022 [ParCzech.ana]

Agenda Item Title

22. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony /sněmovní tisk 464/ - druhé čtení

Date2015-11-25
Meetingps2013/036
Agenda Itemps2013/036/022
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/036schuz/s036052.htm
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
index   5 < Page 6 > 7
Raději bych však viděl, kdyby ctihodná Sněmovna tento pozměňovací návrh projednávané novely o vysokých školách, možnost zakládat univerzitou vévéíčka, schválila, popřípadě části věnované zpřesněním organizací a řízení vévéíček odmítla jako přílepek, který s novelou a se systémem řízení nemá nic společného. Protože můj pozměňovací návrh je v podstatě zahrnut do zmiňovaného komplexního návrhu ministerstva, nebudu se v podrobné rozpravě k němu přihlašovat, protože je dán do toho komplexního návrhu. V rámci dalších pozměňovacích návrhů jsem upozornil na několik formálních zpřesnění, jejichž opomenutí však může přinést závažné problémy. Jsou to pozměňovací návrhy číslo 2678 a 2687 a jejich obsah je také zahrnut do toho společného návrhu. Jsem velmi rád, že koaliční návrh obsahuje myšlenky, které jsem již dříve vložil do informačního systému, a to možnost ustanovit na univerzitě mimořádné profesory z řad zahraničních či tuzemských expertů, kteří mají dlouhodobou - v návrhu je asi dvacetiletou - zkušenost v dané studijní problematice, a tak mohou studentům předat zkušenosti, které se nedají získat jinak než reálným životem. Dále považuji za přínosné, že konečně existuje možnost, aby zahraniční profesoři, kteří působí na českých univerzitách a vysokých školách, mohli být garanty studijních programů. Tyto moje dva návrhy byly akceptovány koalicí a jsou vloženy do toho společného pozměňovacího návrhu. Průběh vlastního akreditačního procesu byl podroben možná několikaletým diskusím mezi jednotlivými stakeholdery. Osobně si nejsem zcela jist, zda uvedený návrh je optimální pro rychlý, korektní a odborně fundovaný průběh akreditačního procesu na našich univerzitách. Určitě však zřízení akreditačního úřadu, profesionalizace pracovníků tohoto úřadu a jejich - alespoň doufám - nezávislost na univerzitní veřejnosti nás nejenom přiblíží zvyklostem a průběhu akreditačních procesů univerzit západní Evropy, ale urychlí vlastní akreditační procesy a přinese zvýšení nezávislosti univerzit, rychlou reakci vysokých škol na měnící se firemní a odborné prostředí. Osobně se domnívám, že rigidnější oddělení institucionální akreditace od akreditace studijního oboru by bylo pro celý proces přínosné. V tomto duchu jsem vypracoval text pozměňovacího návrhu a vložil jsem ho do informačního systému. Budu však akceptovat většinový návrh koalice a k tomuto pozměňovacímu návrhu se nepřihlásím. Věřím však, že minimálně myšlenky, které jsem tam uvedl, mohou být využity při tvorbě následných podzákonných norem. Jde o to, aby myšlenka flexibility a přenesení zodpovědnosti na univerzity byla v akreditačním procesu zachovaná. Často slyšíme požadavky, a mnohdy i oprávněné, že ve školství je málo peněz. Naposledy Petr Fiala před obědem to tady říkal v rámci projednávání státního rozpočtu. Každé tvrzení má i druhou stranu. Mám-li parafrázovat výrok jednoho dřívějšího politika, pak lze říci: ve vysokoškolském prostředí zdroje jsou. Druhá věc je, jak je s nimi nakládáno. Mimořádně velká zátěž přímé výuky vedené jenom k biflování a bezduchému mentorování ze strany studentů, kteří nerozvíjejí svoji osobnost, ale zejména klade velké náklady na mzdy učitelů. Snížení přímé výuky z dotace 24 na 20 hodin týdně byl strategický cíl mnoha univerzit již před 10 či 15 lety, a podívejte se na dnešní realitu. Ve srovnání se západními univerzitami máme v řadě případů kapacitně dvojnásobně dražší výuku, potřebujeme na stejný titul dvakrát víc přímé výuky než například anglické univerzity. To je pikantní zejména při organizaci těch několika málo skutečných společných studijních programů se zahraničními univerzitami, které české univerzity mají. Proč tomu tak je? Protože se nechováme manažersky, protože jsme mnohokráte v pozici úřadu práce, která pro některé jedince na univerzitách bez publikační a vědecké činnosti zajišťuje jejich existenci. Samozřejmě každý sedlák ví, že jestliže chce, aby mu kráva dojila, musí jí dát pořádně kvalitní stravu do koryta. Není možné budovat prestiž vysokých škol bez odpovídajících finančních dotací. Ale současně je potřeba se dívat a auditovat, jak jsou v resortu finanční prostředky využívány, jak fakulty a vysoké školy snižují náklady na provoz a mnohdy i na výuku. Další chybu vidím v lehkovážném předávání akademických svobod mimo univerzitní systém. V první řadě si musíme říct, co jsou vlastně akademické svobody. Tu definici už za nás provedli ve 40. letech minulého století američtí profesoři, American Association of University Professors, která v roce 1940 deklarovala principy akademických svobod. Mezi uznávané akademické svobody patří zejména plná svoboda bádání a publikování výsledků při plnění dalších akademických povinností, plná svoboda projevu ve výuce mimo kontroverzní témata, která nesouvisí s předmětem výuky, a zajištěná svoboda projevu, přičemž akademici musí respektovat skutečnost, že jsou do jisté míry tvůrci veřejného mínění. Z mediálně zajímavých případů předávání, respektive zbavování se akademických svobod bych uvedl příklad jmenování profesorů prezidentem republiky. Domnívám se, že pokud akademická obec reprezentovaná vědeckou radou vysoké školy svobodně a korektně projeví svoji vůli jmenovat konkrétního docenta za jeho celoživotní pedagogickou a vědeckovýzkumnou práci profesorem, pak bychom neměli tento proces jmenování předávat mimo univerzitní prostředí. Je zřejmé, že jde o nesystémový krok, když celý proces jmenování profesorem probíhá v rámci resortu, a pak, až se návrh na jmenování octne na ministerstvu na Karmelitské, obrazně řečeno rychle s ním úředníci běží k mocnáři. Měli bychom spíše akademické svobody rozvíjet a podporovat je, a ne se jich zbavovat kvůli pochybnému pozlátku jednorázové komunikace s prezidentem. Tento rituál, který nás dnes přibližuje spíše k Byzanci a k východním zemím než k tradičním univerzitním zemím Evropy, jako je například Itálie a Anglie, by mohl zůstat dle mého názoru na univerzitní, popřípadě resortní půdě. Aby bylo všem zcela jasno, co chci říci: Jmenování profesorem by mělo zůstat v rukou ministra nebo ministryně školství. Jmenovací proces končící na úrovni ministra nebo ministryně školství je jistou garancí, že získaný profesorský titul bude mít zhruba stejnou kvalitu a bude akceptován v rámci celého rezortu. Asi bychom našli řadu kladů a minusů předkládané novely. Rád bych ale na závěr zdůraznil skutečnost, že je naprosto nutné, aby vedení ministerstva trvale věnovalo, tam bych podtrhl to trvale, pozornost problematice kvality vysokých škol, jejich financování a též se zamyslelo nad metodami, jak zvýšit prestiž a vážnost učitelů v rámci naší společnosti, a to nejenom vysokoškolského stupně, ale včetně všech stupňů, to znamená od mateřských přes základní až po střední školy. Děkuji vám za pozornost. Místopředseda PSP Jan BartošekJá vám, pane poslanče, také děkuji za váš příspěvek. A nyní dovolte, abych přivítal na galerii hostů delegaci zahraničního výboru parlamentu Albánie, kterou vede jeho předsedkyně paní Arta Dade. Prosím o přivítání. (Potlesk v sále.)Já vám děkuji. Budeme pokračovat v projednávání tohoto bodu. Jako další vystoupí řádně přihlášený do rozpravy pan poslanec Jan Zahradník. Prosím, pane poslanče, máte slovo. Poslanec Jan ZahradníkVážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, já bych se chtěl věnovat při představení svého pozměňovacího návrhu dvěma možná méně významným ustanovením předloženého návrhu zákona. Obě ta ustanovení se ale týkají jednoho druhu z té trojice druhů, které definuje náš zákon ve vztahu k vysokým školám, tedy konkrétně soukromých a případně i státních vysokých škol. První ustanovení je formulováno v § 60a a týká se vzdělávání v mezinárodně uznávaném kurzu. V textu tohoto paragrafu je vždy výslovně uvedeno, že tyto kurzy, které by vedly k mezinárodně uznávané akreditaci, by mohla udělovat pouze veřejná vysoká škola. (Nesrozumitelné)také stanovuje podmínky, za kterých veřejná vysoká škola může tyto kurzy vykonávat. Mě se zdá, že není možné, aby tato výsada byla umožněna pouze veřejným vysokým školám. Proč by tyto kurzy nemohly také poskytovat školy soukromé, případně školy státní?

Download XML • Download text • Dependencies • Wavesurfer • Named Entities