ps2013-010-03-001-108.ana
Český parlamentní korpus, Poslanecká sněmovna, 2014-06-12 ps2013-010-03-001-108 [ParCzech.ana]
View options
Show: - Tags:
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Poslankyně Jitka ChalánkováDovoluji si přednést návrh na usnesení: "Poslanecká sněmovna nesouhlasí s odpovědí na písemnou interpelaci poslankyně Jitky Chalánkové na ministryni spravedlnosti ve věci odebrání a následného rozdělení českých dětí, sourozenců, občanů České republiky v Norsku, podle sněmovního tisku číslo 186." Předseda PSP Jan HamáčekAno. Ještě jsem registroval žádost o odhlášení, takže já vás všechny odhlásím... Poprosím vás o novou registraci. Budeme hlasovat o návrhu usnesení, tak jak jej přednesla paní poslankyně Chalánková, tzn. nesouhlas Poslanecké sněmovny s odpovědí paní ministryně. Zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? [Hlasování má číslo 53](https://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=59137), přihlášeno je 121, pro 52, proti 38. Tento návrh nebyl přijat. Budeme pokračovat tiskem [187](https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?T=187&O=7), což je opět interpelace paní poslankyně Chalánkové, tentokrát na paní ministryni práce a sociálních věcí ve stejné věci, tzn. odebrání a následné rozdělení českých dětí v Norsku. Paní poslankyně, prosím máte slovo v obecné rozpravě. Poslankyně Jitka ChalánkováDěkuji za slovo, pane předsedo. Vážená paní ministryně, děkuji vám za obsáhlý obecný výklad problematiky odebírání ohrožených dětí obsažený ve vaší odpovědi na mou první otázku. Souhlasím a jsem ráda, že to slyším právě od vás, že odebrání dítěte z rodiny má být až naprosto krajním prostředkem jeho ochrany. Dodávám, že tomu tak bohužel v praxi často není a že počet takových přehmatů v zahraničí roste. Jistě se mnou budete také souhlasit, že lze odebrat jen dítě, které je nějak ohroženo. V případě, o který jde, však byly odebrány děti, které nijak ohroženy nebyly. Nesouhlasím s vámi, pokud tvrdíte, že - cituji: "Nastavení hranice, jaký stav je považován za bezprostředně ohrožující, je však mezi jednotlivými státy odlišné a je předmětem vnitrostátní úpravy právní toho kterého státu." Mezinárodní normy jsou přijímány proto, aby praxi států sjednocovaly. Pokud by platilo, že každý stát si může své mezinárodní závazky vykládat, jak chce, bylo by to popřením samotného smyslu mezinárodního práva. Dílčí odchylky jsou možné snad v rámci rozdílnosti různých kultur, pokud to smlouva připouští. Ale pak je třeba, alespoň podle současné judikatury Mezinárodního soudu pro lidská práva i podle praxe Výboru OSN pro lidská práva, aby tyto odchylky braly vnitrostátní soudy u cizinců v úvahu, nikoliv aby je ignorovaly, jak to dělají norské orgány v českém případě. A už vůbec nesmí jakýkoli vnitrostátní výklad popírat lidská práva včetně práv dětí. Bohužel právě to se stalo a stále děje v Norsku. Norské orgány pošlapaly lidská práva českých dětí a jejich českých rodičů pod záminkou vlastního výkladu Úmluvy o právech dítěte a ignorují kulturní odlišnosti mezi typickou norskou a typickou českou rodinou. Prostě se chovaly k české rodině, jako by byla norská, resp. postihly ji za to, že je málo norská. Dále uvádíte, že nemáte žádné informace o případu, kdy norské orgány nakonec umožnily indickým dětem, jejichž rodiče byli indičtí občané, návrat domů, a to po diplomatické intervenci indické vlády. Vážená paní ministryně, nechápu, jak si vaši podřízení vůbec mohli dovolit vám dát do pera takovou odpověď. Chápu, že o tomto případu nevíte vy, ale vaši podřízení to vědět mají. A pokud nevědí, mají si informace rychle sehnat a tvářit se, že ten případ mají dávno v malíčku. Je to totiž jejich práce. Ten případ prokazuje, že když domovský stát chce a snaží se, lze návratu dětí dosáhnout. Nedivím se, že Česká republika zatím ničeho nedosáhla, když vaši úředníci o této kauze dosud nemají ani ponětí. Dále. Odpovědi na mou třetí otázku jste se zcela vyhnula. Otázka zněla, zda jste ochotna osobně intervenovat ve prospěch návratu dětí do České republiky u své norské resortní kolegyně, ministryně pro děti, rovné příležitosti a sociální začlenění paní Solveig Horne. V odpovědi uvádíte všechno možné, jen ne to, zda se hodláte sama osobně ve věci angažovat. Možná by stačilo zvednout telefon nebo se během nějakého jednání sejít s vaší norskou kolegyní, vysvětlit jí situaci a možná by pak už si sama dokázala zjednat pořádek. Možná o tom případu prostě jen neví, tak jako vy neznáte detaily všech případů odebírání děti z rodin v České republice. Vaše věta, že jsou zvažovány možnosti dalších diplomatických jednání, mně rozhodně nestačí. Navíc vyvolává další otázky: Jak to že dalších? Ona už nějaká diplomatická jednání proběhla? A jaká další jednání jsou zvažována? Na jaké úrovni? Co má být jejich výsledkem? Nemohu souhlasit ani s tím, že věc je výhradně v pravomoci norských orgánů, že děti nikdy nežily v České republice a neumějí česky. Nic z toho není pravda. Jedno z dětí žilo v České republice asi rok, je to obsaženo v mé interpelaci, v době, kdy matka neměla povolení k pobytu v Norsku, přestože tam žil její manžel a otec dětí. Obě děti zde mají širší rodinné zázemí. Rodiče samozřejmě učili děti česky i norsky. Šlo o typickou bilingvní rodinu. Záměrem rodičů nebylo vychovat z dětí Nory. Teprve odebrání dětí způsobilo, že děti postupně češtinu zapomínají, protože v jejich okolí není nikdo, kdo by s nimi hovořil česky. Dokonce i matce bylo zakázáno během jejích velmi omezených povolených styků s dětmi mluvit jejich rodným jazykem, kterým je čeština. Tvrdí-li někdo, že děti nikdy nežily v České republice a že neumějí česky, usvědčuje se z toho, že celý případ pořádně nezná, ačkoliv se jím údajně zabývá už od ledna 2013. A současně uráží jejich matku. Mělo by být jedním z prvních úkolů českého státu to absolutní minimum, co může stát pro ty děti udělat, zasadit se o to, aby norská sociální služba zajistila každodenní výuku jejich rodného jazyka, tj. češtiny. Ty děti nejen že na to mají plné právo, ale mají též nárok na odškodnění za každý den, kdy se tak nestalo. Nesouhlasím s tím, že české orgány nejsou příslušné. Příslušnost českých soudů je dána. Z hlediska České republiky mají právo a současně povinnost pečovat o děti stále jejich biologičtí rodiče. Česká republika totiž nikdy norská rozhodnutí řádně neuznala, a dokonce o nich de iure ani neví. To, že Norsko není smluvní stranou Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí, sjednané v Haagu dne 19. října 1996, přece není argumentem pro to, že Česká republika je ze hry. Právě naopak. Znamená to, že Česká republika vůbec není povinna uznat jakékoli norské rozhodnutí ve věci. Je to typický střet jurisdikcí české a norské, jak se o tom učí v rámci kurzů mezinárodního práva soukromého. Argumentovat tím, že Norsko není smluvní stranou této úmluvy, je absurdní. To není žádná překážka pro nás, ale naopak výhoda v případných diplomatických jednáních. Proč si, vážená paní ministryně, počínáte tak, jako by norská rozhodnutí pro vás a pro Českou republiku byla závazná, když nás vůbec k ničemu nezavazují - alespoň ne do doby, než by je uznal český soud? Vážená paní ministryně, neodpověděla jste ani na moji pátou otázku, která zněla: Můžete popsat, jak by v obdobné situaci postupovaly české státní orgány vůči občanům Norska? Zřejmě mezi námi došlo k nedorozumění. Já totiž, zřejmě na rozdíl od vás, nevycházím z toho, že k odebrání dětí rodičům byl jakýkoli důvod, a proto necítím potřebu norské sociálky obhajovat. Jen tak si umím vysvětlit vaši odpověď, že by české orgány postupovaly identicky.
Download XML • Download text
• Dependencies • Wavesurfer • Named Entities
