354

This is where the footnotes go.

View options

Show: Formatting <lb> Images

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

264

a svátek provozovala tauec: čert prý převrátil máry s její mrtvolou a mrtvolu roztrhal! (611). Jistý rychtář z Králové Hradce prý Koniášovi vypravoval, kterak jeho otec na den Zvěstování Panny Marie připravoval sítě k rybářské práci; všude pronásledovali prý ho za to strašliví hadové; až když se prý svěřil duchovnímu správci, byl kouzla toho zbaven (782); atd.

Pěkně vypravuje Koniáš mnohé věci o českých svatých, na pf. o sv. Václavu a o sv. Ludmile (965, 966), o sv. Vojtěchu, kterého nazývá „novým české země Mojžíšem“ (789), o sv. Prokopu (852 a sl) a j., ovšem na základě již známých Zivotopisü a legendovyeh pfríbéhüv. O Janu Nepomu- ckém vypravuje, že „jako někdy S. Jan Křtitel, jako S. Lambert, Trajekténský biskup, že směle z ohavných hříchův královskau a kní- žetcí osobu stíhali, zamordováni jsau: tak S. Jan Nepomucký, že bez- božné žádosti krále Václava s velikau stálostí se protivil, v řece Moldavě konec života nalezl. Když S. Jan na Zádny spüsob namluviti se nedal, aby spověd královny Johanny králi vyjevil, mělť jest ovšem bohaprázdný král za bláznovství mlčení jeho, a domníval se, že jeho živobytí konec bezo cti učiní; nyní pak s celým světem poznati musí, že S. Jan počten jest mezi syny Božími a že mezi svatými log jeho jest.“ (806—807).

O církvi katolické praví, že ji vede a spravuje Duch sv. (203). „Klíče od věcí nebeských a Duchu sv. patřících má sám Petr, sám náměstek jeho, Římský Papež, samá církev svatá...“ (203). „Kdyby církev naše římská katolická zlá a podvodná byla, kdyby v něčem blaudila, nemohla by až podnes tak hojné ovotce svátosti tolikými zázraky potvrzenć nósti.* (10). O dobróm katoliku užívá tohoto přirovnání: „Hodiny dříve se nezastavují, leč když zá- važí se až k zemi dostane a na zemi odpočine. Tak dobrý katolík jako duchovní hodiny nemá nikdy od běhu přestati, nikdy v dobrém ustávati, dokud závaží, to jest tělo, kteréž obtěžuje duši, se na zem nedostane a v hrobë neodpotine ...“ (159).

Pekelným žalářem a ohněm zatracenců hrozí kacífümaodpadlíküm. (15—16). Kdo se matky své jediné, římské církve, spouští a od jednoty ucení jejího se odluéuje, uvádí na sebe záhubu věčnou a všecko zlé (596). Kazatel naříká, jak „tolik nejvzéctnéjsich v Europě krajin a království,“ ještě před 300 lety věrných víře katolické od ní odstoupilo a upadlo do nevěry a kacířství. Stalo se to proto, že lidé vedli bohaprázdný život a víry dobrými skutky neutvrdili. (175). Ka- zatel naráží tím na protestantské ospravedlnění z víry. Pro ne-