Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
2 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína
uspořádání domácích a hospodářských záležitostí vyjel z Náměšti dne 2. října 1591. První
zastávkou byl Brandýs nad Orlicí, odkudž přes Prahu, Litoměřice, Míšeň ubíral se do daleké
země, aby pomáhal brániti protestantské víry i aby potřebných nabyl zkušeností pro život.
Listové jeho, kteréž z cesty a z Francie přátelům svým psával, podávají nám zprávy
o úsudcích, jakéž na Moravě byly pronášeny o podniknuté cestě: katolíci zhaněli Žerotína,
že dává se do služeb protestantských; starší pánové pod obojí s Římany dohromady nepříznivě
posuzovali takovou bez rady a schválení jich předsevzatou cestu. Z rozmarného někdy líčení
vidíme, jaké přestál nehody, útrapy na dlouhé cestě, až konečně přistál k vytouženému cíli.
S nadšenou, veselou myslí vypravil se z domova, brzy však duch jeho poklesl v táboře krá-
lovském. Zerotinovi nezamlouvala se prostopášná galanterie francouzská, nesouhlasil se způ-
sobem a prováděním vojenských zařízení, slovem nedošel toho uspokojení, jehož očekával.
Byl sklamán.
„Ó, pane Lavíne“, píše 21. března 1592, „není všecko zlato, co se stkví, nejsme
takoví soldati, jaké o nás smýšlení jest, plus in verbis, quam in re... Soldati hladem mrou:
kteří z pânû penize své utratili, jeli pryé. Lezime pred tim blahoslavenÿm Roanem, a právě
ležíme, ani se nehýbáme. Špatnou mám naději, abychom měli toto město dobýti, leč je nám
pán Bůh miraculose v ruce dá.“ Horoucí touha býti ve službách „nejkresťanštčišího krále“
ochladla tou mérou, że dne 13. dubna 1592 psal s povzdechem: „Král málo*) se o náhoženství
a svobodu slova božího ujímá, kudyž také přichází podle zdání mého, že mu nehrubě pán
Bůh žehná. Mnozí pobožní lidé hrubě naň naříkají.“
Rozmrzelý, nespokojený „pan Karel“, jak rozmarně sám se jmenuje, počal v královském
táboře válečném více zabývati se vzpomínkami na svou vlast, domov, přátele, nežli tím
francouzským uměním válečným. „Prosím vás,“ píše opatrovnici malé své dcerušky, „že mou
Bůžičku ode mne políbíte; víte, že na tom světě dražšího klenotu nemám, o nějž bych se
více měl a mohl starati.“ „Amicos Pragenses, praesertim dom. Budovicium amanter saluto."
Ano rád pomýšlel již na návrat. „Strany navrácení svého domů, bude-li vůle boží, spíše se
k němu přičiním, nežli při odjezdu svém jsem byl sobě uložil.“ Musel však zůstati, aby ne-
zdálo se, že v době nepříznivého osudu (Jindřich IV. byl nucen upustiti od obléhání Rouenu)
opustil krále. Půl ještě roku pobyl ve Francii.
V zimních někdy měsících na konci 1592 anebo na zacátku 1593 vyjel z Francie do
Vlach, kdež navštívil bratra svého Diviše, jenž tehdy nalézal se ve Florencii jako na zkušenou.
Kdy z Italie domü a kudy se navracel, nevíme. Listy register jeho korrespondence od polovice
dubna r. 1592 jsou prázdny. V měsíci červenci 1. 1593 byl již na Moravě. V tuže skoro dobu
dne 25. června 1593 sliboval král Jindřich IV., kleče před arcibiskupem Bourgeským v kostele
v St. Denisu, že římsko-katolickou víru po všechen čas života svého bude vyznávati až do
své smrti. Pan Karel, jenž z horoucího nadšení již ve Francii vystřízlivěl, nabyl mezi jinými
zkušenostmi také přesvědčení, že „nejkřesťanštějšímu králi“ jednalo se nejen o náboženskou
svobodu, nýbrž také o panství, moc světskou.**)
Upozorňujeme ještě, jaký značný jeví se rozdíl mezi listy psanými příbuzným na
Moravu českým jazykem a mezi dopisy zvláště francouzskými. V psanich českých líčí všechno
příznivůjšími slovy, jasnějšími barvami, aby snad zakryl sebe, že se klamal, před káravými
>) V registrech dopisú Žerotínových z r. 1591 a 1592 opsáno chybně „nemálo“ (jakž také ve Spisech
Karla st. z Zerotína vydaných Brandlem 1870, 1. str. 96 vytištěno), čímž smysl věty úplně porušen.
3% P. Chlumecký, Carl von Zierotin und scine Zeit, 1862 ри. 182.
