Facsimile Lines

1127

Page

[1]	2 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína
[2]	uspořádání domácích a hospodářských záležitostí vyjel z Náměšti dne 2. října 1591. První
[3]	zastávkou byl Brandýs nad Orlicí, odkudž přes Prahu, Litoměřice, Míšeň ubíral se do daleké
[4]	země, aby pomáhal brániti protestantské víry i aby potřebných nabyl zkušeností pro život.
[5]	Listové jeho, kteréž z cesty a z Francie přátelům svým psával, podávají nám zprávy
[6]	o úsudcích, jakéž na Moravě byly pronášeny o podniknuté cestě: katolíci zhaněli Žerotína,
[7]	že dává se do služeb protestantských; starší pánové pod obojí s Římany dohromady nepříznivě
[8]	posuzovali takovou bez rady a schválení jich předsevzatou cestu. Z rozmarného někdy líčení
[9]	vidíme, jaké přestál nehody, útrapy na dlouhé cestě, až konečně přistál k vytouženému cíli.
[10]	S nadšenou, veselou myslí vypravil se z domova, brzy však duch jeho poklesl v táboře krá-
[11]	lovském. Zerotinovi nezamlouvala se prostopášná galanterie francouzská, nesouhlasil se způ-
[12]	sobem a prováděním vojenských zařízení, slovem nedošel toho uspokojení, jehož očekával.
[13]	Byl sklamán.
[14]	„Ó, pane Lavíne“, píše 21. března 1592, „není všecko zlato, co se stkví, nejsme
[15]	takoví soldati, jaké o nás smýšlení jest, plus in verbis, quam in re... Soldati hladem mrou:
[16]	kteří z pânû penize své utratili, jeli pryé. Lezime pred tim blahoslavenÿm Roanem, a právě
[17]	ležíme, ani se nehýbáme. Špatnou mám naději, abychom měli toto město dobýti, leč je nám
[18]	pán Bůh miraculose v ruce dá.“ Horoucí touha býti ve službách „nejkresťanštčišího krále“
[19]	ochladla tou mérou, że dne 13. dubna 1592 psal s povzdechem: „Král málo*) se o náhoženství
[20]	a svobodu slova božího ujímá, kudyž také přichází podle zdání mého, že mu nehrubě pán
[21]	Bůh žehná. Mnozí pobožní lidé hrubě naň naříkají.“
[22]	Rozmrzelý, nespokojený „pan Karel“, jak rozmarně sám se jmenuje, počal v královském
[23]	táboře válečném více zabývati se vzpomínkami na svou vlast, domov, přátele, nežli tím
[24]	francouzským uměním válečným. „Prosím vás,“ píše opatrovnici malé své dcerušky, „že mou
[25]	Bůžičku ode mne políbíte; víte, že na tom světě dražšího klenotu nemám, o nějž bych se
[26]	více měl a mohl starati.“ „Amicos Pragenses, praesertim dom. Budovicium amanter saluto."
[27]	Ano rád pomýšlel již na návrat. „Strany navrácení svého domů, bude-li vůle boží, spíše se
[28]	k němu přičiním, nežli při odjezdu svém jsem byl sobě uložil.“ Musel však zůstati, aby ne-
[29]	zdálo se, že v době nepříznivého osudu (Jindřich IV. byl nucen upustiti od obléhání Rouenu)
[30]	opustil krále. Půl ještě roku pobyl ve Francii.
[31]	V zimních někdy měsících na konci 1592 anebo na zacátku 1593 vyjel z Francie do
[32]	Vlach, kdež navštívil bratra svého Diviše, jenž tehdy nalézal se ve Florencii jako na zkušenou.
[33]	Kdy z Italie domü a kudy se navracel, nevíme. Listy register jeho korrespondence od polovice
[34]	dubna r. 1592 jsou prázdny. V měsíci červenci 1. 1593 byl již na Moravě. V tuže skoro dobu
[35]	dne 25. června 1593 sliboval král Jindřich IV., kleče před arcibiskupem Bourgeským v kostele
[36]	v St. Denisu, že římsko-katolickou víru po všechen čas života svého bude vyznávati až do
[37]	své smrti. Pan Karel, jenž z horoucího nadšení již ve Francii vystřízlivěl, nabyl mezi jinými
[38]	zkušenostmi také přesvědčení, že „nejkřesťanštějšímu králi“ jednalo se nejen o náboženskou
[39]	svobodu, nýbrž také o panství, moc světskou.**)
[40]	Upozorňujeme ještě, jaký značný jeví se rozdíl mezi listy psanými příbuzným na
[41]	Moravu českým jazykem a mezi dopisy zvláště francouzskými. V psanich českých líčí všechno
[42]	příznivůjšími slovy, jasnějšími barvami, aby snad zakryl sebe, že se klamal, před káravými
[43]	>) V registrech dopisú Žerotínových z r. 1591 a 1592 opsáno chybně „nemálo“ (jakž také ve Spisech
[44]	Karla st. z Zerotína vydaných Brandlem 1870, 1. str. 96 vytištěno), čímž smysl věty úplně porušen.
[45]	3% P. Chlumecký, Carl von Zierotin und scine Zeit, 1862 ри. 182.
[46]

Text view • Facsimile