Facsimile Lines

354

Page

[1]	229
[2]	odpověděl, Ze „on jejich, jakožto v kůží kacířův, hlavau býti
[3]	nechce“, že, jestliže se k římskému biskupu, jako k hlavě vší církve,
[4]	nepřivinou, věčně zatracení budou (I 40 a 41). Kazatel volá zoufale :
[5]	„О časové, ó mravové! Jaké jste nám to stvůry splodilil? O Ce-
[6]	chové, co jste to k ćeskó konfessi pripustilil?* (II 160,
[7]	v. též II 109).
[8]	Proti Bratřím, „Zbovrníkům“, Il 109. Kazatel vybízí
[9]	katolické kněze, aby s největší horlivostí dbali ná-
[10]	pravy.
[11]	V práci pro církev katolickou nesmí se prý ustávati, jak
[12]	mnohý farář činí: „Mnohej farář shledav někoho u víře nětco drobet
[13]	odpornějšího, hned nad ním zaufá, ustává, práce s ním žádné více vésti
[14]	nechce. Do pekla ho na věčné zatracení odsuzuje, a že všecko na
[15]	něm zmařeno jest, vyčítá. Ne tak, můj milej faráři, ne tak! Dosti
[16]	tuhej Tomáš v nevěře byl, ničemuž, což mu jinf pravili, mista u sebe
[17]	dáti nechtěl, ze všeho se vysmíval: nechtěl než sám viděti, skusiti,
[18]	makati, a Pán to všecko dlauhomyslně snášel, a tak dlauho s nim
[19]	zacházel, až ho napravil.“ (Post. svát. 14).
[20]	Z hříchův, jichž se lidé dopouštějí, protiví se kazateli zejména
[21]	pýcha. Kárá ji zvláště u lidí mocných, urozených, kteří si
[22]	na svých titulech a úřadech zakládají, připomínaje jim pomíjejíc-
[23]	nost lidské slávy: „Na to by, pravím, měli pamatovati (t. na po-
[24]	míjejícnost), a na své vysoké rody, titule, vejsady, auřady a bohatství
[25]	tohoto světa nic nespoléhati. Kam jsau se poděli ty znamenité z rodu
[26]	Páně osoby? Byly někdy, již pak po nich jest! Jejich žezla, královské
[27]	koruny, berly jejich, spravování a panování již dávno konec má. Všecko
[28]	to éervi prolezli & provrtali. Všecka jejich sláva a nádhernost zmizela l“
[29]	(Post. svát. 168). „Někdo z těch, ješto se starožitností a velikostí rodu
[30]	svého chlubí, sotva jednu neb dvě kobylky na pastvě a půl odraného
[31]	pacholete za sebau má, a tak sobě pyšně a spupně pro domnělau vy-
[32]	sokost a vzáctnost rodu svého, jakoby římským císařem byl, počíná,
[33]	a na to, že všecek rod Ježíšů, tak starej a vzácnej, prošel, a jeho
[34]	rovně též i s ním projde, nespomíná.“ (Post. svát. 169).
[35]	Spisovatel sám posoudil své dílo. Uznává o něm
[36]	v předmluvě, že jest to „spis běžnej, ani řečí, ani řemeslem
[37]	nevyhlazenej, neZsprosta achvátavé k pochopentf obec-
[38]	ného lidu složenej...“ Jest to prdce povrchní, napsaná уе
[39]	třech měsících! Přece však spisovatel nemůže se vyhnouti sebe-
[40]	chvále, řka v předmluvě, že kázání jeho jsou „v slovích sice
[41]	krátká, než smyslem jadrnáa těhotná.“ V postille jeho

Text view • Facsimile