229
odpověděl, Ze „on jejich, jakožto v kůží kacířův, hlavau býti
nechce“, že, jestliže se k římskému biskupu, jako k hlavě vší církve,
nepřivinou, věčně zatracení budou (I 40 a 41). Kazatel volá zoufale :
„О časové, ó mravové! Jaké jste nám to stvůry splodilil? O Ce-
chové, co jste to k ćeskó konfessi pripustilil?* (II 160,
v. též II 109).
Proti Bratřím, „Zbovrníkům“, Il 109. Kazatel vybízí
katolické kněze, aby s největší horlivostí dbali ná-
pravy.
V práci pro církev katolickou nesmí se prý ustávati, jak
mnohý farář činí: „Mnohej farář shledav někoho u víře nětco drobet
odpornějšího, hned nad ním zaufá, ustává, práce s ním žádné více vésti
nechce. Do pekla ho na věčné zatracení odsuzuje, a že všecko na
něm zmařeno jest, vyčítá. Ne tak, můj milej faráři, ne tak! Dosti
tuhej Tomáš v nevěře byl, ničemuž, což mu jinf pravili, mista u sebe
dáti nechtěl, ze všeho se vysmíval: nechtěl než sám viděti, skusiti,
makati, a Pán to všecko dlauhomyslně snášel, a tak dlauho s nim
zacházel, až ho napravil.“ (Post. svát. 14).
Z hříchův, jichž se lidé dopouštějí, protiví se kazateli zejména
pýcha. Kárá ji zvláště u lidí mocných, urozených, kteří si
na svých titulech a úřadech zakládají, připomínaje jim pomíjejíc-
nost lidské slávy: „Na to by, pravím, měli pamatovati (t. na po-
míjejícnost), a na své vysoké rody, titule, vejsady, auřady a bohatství
tohoto světa nic nespoléhati. Kam jsau se poděli ty znamenité z rodu
Páně osoby? Byly někdy, již pak po nich jest! Jejich žezla, královské
koruny, berly jejich, spravování a panování již dávno konec má. Všecko
to éervi prolezli & provrtali. Všecka jejich sláva a nádhernost zmizela l“
(Post. svát. 168). „Někdo z těch, ješto se starožitností a velikostí rodu
svého chlubí, sotva jednu neb dvě kobylky na pastvě a půl odraného
pacholete za sebau má, a tak sobě pyšně a spupně pro domnělau vy-
sokost a vzáctnost rodu svého, jakoby římským císařem byl, počíná,
a na to, že všecek rod Ježíšů, tak starej a vzácnej, prošel, a jeho
rovně též i s ním projde, nespomíná.“ (Post. svát. 169).
Spisovatel sám posoudil své dílo. Uznává o něm
v předmluvě, že jest to „spis běžnej, ani řečí, ani řemeslem
nevyhlazenej, neZsprosta achvátavé k pochopentf obec-
ného lidu složenej...“ Jest to prdce povrchní, napsaná уе
třech měsících! Přece však spisovatel nemůže se vyhnouti sebe-
chvále, řka v předmluvě, že kázání jeho jsou „v slovích sice
krátká, než smyslem jadrnáa těhotná.“ V postille jeho
