Facsimile Lines

306

Page

[1]	XII O půhonných přích na soudě dvorském.
[2]	Omluvou byly jenom nepřekonatelné překážky,! které bylo nutno řádně ohlásiti.
[3]	Půhon byl jediným prostředkem, jímž žalobce mohl svého protivníka připraviti
[4]	k soudu. Nebyl-li půhon podle práva proveden a nemohlo-li jeho provedení býti
[5]	řádně osvědčeno, nebyl obviněný povinen státi k soudu. Proto v těch případech,
[6]	kde půhončí neosvědčil, že půhon provedl, a kde v příslušném záznamu půhonných
[7]	desk jest nad jménem obviněného poznamenáno Non testata, není o těchto obvině-
[8]	ných při soudním jednání další zmínky.2 Přes to však podle zásady, že dobro-
[9]	volné podvolení práva ruší;š mohl obviněný, i když mu půhon nebyl dodán, ze
[10]	své vůle před soudem státi prohlásiv, že se podvoluje, jakoby byl pohnán a půhon
[11]	osvědčen.4 '
[12]	Půhony byly rozličné podle předmětu sporu. Nejčetnější jsou půhony o škody
[13]	(pro dampnis). Případy zde zastoupené jsou dosti rozmanité. Býváť půhon dáván
[14]	pro škody způsobené na majetku žalobcově pobráním dříví, sena, obilí; dobytka,
[15]	koní, vylovením ryb nebo pobráním rozličných movitostí (nábytků) nebo bezprávným
[16]	vybíráním platů na majetku původově, nebo bezprávným vybíráním úroků z dědiny,
[17]	na níž měla žalobkyně zapsáno věno, nebo neplacením dluhů, z čehož povstaly
[18]	žalobci různé výdaje a pod. Jiné půhony byly o dluhy, ať si při tom šlo o peníze
[19]	poskytnuté obviněnému v hotovosti nebo o dluh za obilí a jiné věci. Opět jiný
[20]	půhon byl pro nezprávu dědin. Ode všech se různily půhony o dědiny (pro heredi-
[21]	fate), které se dávaly tehdy, uvázal-li se obviněný v držení manského statku, na
[22]	který měl žalobce lepší právo po svém otci nedílném a pod. Půhony tohoto druhu
[23]	se lišily od ostatních svým počtem. V případech, v nichž šlo o rozličné škody
[24]	nebo dluhy, pohánělo se jediným půhonem, ale při žalobě o dědiny bylo stejně
[25]	jako v zemském právě nutno žalovaného pohnati trojím půhonem, zřejmě proto,
[26]	aby se mu dala lepší možnost obrany. Při trojím půhonu zachovával se týž řád
[27]	jako v těch případech, kdy stačil půhon jediný. Rozdíl byl jen ten, že se při každém
[28]	z těch tří půhonů vydával od úřadu nový půhonný list5 a že půhončí musil býti
[29]	pokaždé jiný.6 Ale stačilo také, byl-li aspoň při druhém půhonu půhončí jiný než
[30]	při prvním, tak že třetí půhon mohl vykonati opět týž man, který byl poslán na
[31]	!) Srv. str. 84 č. 88, kde byl půhonný list
[32]	vrácen, protože půhončí pro nástrahy a nepokoje
[33]	4) Příklad toho se najde na str. 30 v č. 80,
[34]	kde Jindřich z Březnice „met suscepit pro testato
[35]	nemohl půhon vykonati. Půhončí omluvil se tu
[36]	zvláštním listem, který byl do desk zapsán.
[37]	2) Srv. str. 66 č. 178, str. 140 č. 368, str.
[38]	170 č. 489.
[39]	3) Tuto právní zásadu připomíná tuším
[40]	poprvé Ondřej z Dubé ve svém Výkladu na právo
[41]	zemské, v JIREÓKOVÉ Cod. iur. boh. IIs, str. 375
[42]	čl. 59. Jako platné řehole právní dovolává se této
[43]	zásady panský nález z r. 1465 ve čtvrtých dskách
[44]	Jana z Plané na 1. K 20; viz EMLEROVY Pozů-
[45]	statky desk II, str. 336. Častěji se připomíná také
[46]	v díle VŠEHRDOVĚ.
[47]	et citato.“
[48]	5) To se poznává z formulářů zmíněných
[49]	napřed v pozn. 7 str. X. V listu bylo k roku stání
[50]	po slově proximo přidáno et pro primo anebo
[51]	et pro secundo nebo konečně pro tercio et finali.
[52]	6) Srv. na př. str. 147 čís. 382. Podivné jest,
[53]	že v záznamech o půhonných přích o dědiny, po-
[54]	cházejících z doby před r. 1404, jsou sice trojí
[55]	roky k stání správně uváděny, avšak půhončí
[56]	jménem zapsán jen před prvním z nich; srv. str. 5
[57]	čís. 18, str. 19 čís. 51, str. 31 čís. 82, str. 69 čís. 188,
[58]	str. 157 čís. 403, str. 170 čís. 435, str. 172 čís. 437.

Text view • Facsimile