XII O půhonných přích na soudě dvorském.
Omluvou byly jenom nepřekonatelné překážky,! které bylo nutno řádně ohlásiti.
Půhon byl jediným prostředkem, jímž žalobce mohl svého protivníka připraviti
k soudu. Nebyl-li půhon podle práva proveden a nemohlo-li jeho provedení býti
řádně osvědčeno, nebyl obviněný povinen státi k soudu. Proto v těch případech,
kde půhončí neosvědčil, že půhon provedl, a kde v příslušném záznamu půhonných
desk jest nad jménem obviněného poznamenáno Non testata, není o těchto obvině-
ných při soudním jednání další zmínky.2 Přes to však podle zásady, že dobro-
volné podvolení práva ruší;š mohl obviněný, i když mu půhon nebyl dodán, ze
své vůle před soudem státi prohlásiv, že se podvoluje, jakoby byl pohnán a půhon
osvědčen.4 '
Půhony byly rozličné podle předmětu sporu. Nejčetnější jsou půhony o škody
(pro dampnis). Případy zde zastoupené jsou dosti rozmanité. Býváť půhon dáván
pro škody způsobené na majetku žalobcově pobráním dříví, sena, obilí; dobytka,
koní, vylovením ryb nebo pobráním rozličných movitostí (nábytků) nebo bezprávným
vybíráním platů na majetku původově, nebo bezprávným vybíráním úroků z dědiny,
na níž měla žalobkyně zapsáno věno, nebo neplacením dluhů, z čehož povstaly
žalobci různé výdaje a pod. Jiné půhony byly o dluhy, ať si při tom šlo o peníze
poskytnuté obviněnému v hotovosti nebo o dluh za obilí a jiné věci. Opět jiný
půhon byl pro nezprávu dědin. Ode všech se různily půhony o dědiny (pro heredi-
fate), které se dávaly tehdy, uvázal-li se obviněný v držení manského statku, na
který měl žalobce lepší právo po svém otci nedílném a pod. Půhony tohoto druhu
se lišily od ostatních svým počtem. V případech, v nichž šlo o rozličné škody
nebo dluhy, pohánělo se jediným půhonem, ale při žalobě o dědiny bylo stejně
jako v zemském právě nutno žalovaného pohnati trojím půhonem, zřejmě proto,
aby se mu dala lepší možnost obrany. Při trojím půhonu zachovával se týž řád
jako v těch případech, kdy stačil půhon jediný. Rozdíl byl jen ten, že se při každém
z těch tří půhonů vydával od úřadu nový půhonný list5 a že půhončí musil býti
pokaždé jiný.6 Ale stačilo také, byl-li aspoň při druhém půhonu půhončí jiný než
při prvním, tak že třetí půhon mohl vykonati opět týž man, který byl poslán na
!) Srv. str. 84 č. 88, kde byl půhonný list
vrácen, protože půhončí pro nástrahy a nepokoje
4) Příklad toho se najde na str. 30 v č. 80,
kde Jindřich z Březnice „met suscepit pro testato
nemohl půhon vykonati. Půhončí omluvil se tu
zvláštním listem, který byl do desk zapsán.
2) Srv. str. 66 č. 178, str. 140 č. 368, str.
170 č. 489.
3) Tuto právní zásadu připomíná tuším
poprvé Ondřej z Dubé ve svém Výkladu na právo
zemské, v JIREÓKOVÉ Cod. iur. boh. IIs, str. 375
čl. 59. Jako platné řehole právní dovolává se této
zásady panský nález z r. 1465 ve čtvrtých dskách
Jana z Plané na 1. K 20; viz EMLEROVY Pozů-
statky desk II, str. 336. Častěji se připomíná také
v díle VŠEHRDOVĚ.
et citato.“
5) To se poznává z formulářů zmíněných
napřed v pozn. 7 str. X. V listu bylo k roku stání
po slově proximo přidáno et pro primo anebo
et pro secundo nebo konečně pro tercio et finali.
6) Srv. na př. str. 147 čís. 382. Podivné jest,
že v záznamech o půhonných přích o dědiny, po-
cházejících z doby před r. 1404, jsou sice trojí
roky k stání správně uváděny, avšak půhončí
jménem zapsán jen před prvním z nich; srv. str. 5
čís. 18, str. 19 čís. 51, str. 31 čís. 82, str. 69 čís. 188,
str. 157 čís. 403, str. 170 čís. 435, str. 172 čís. 437.
