[1] |
|
---|
[2] |
se mluví místo českého slepici, slepicou i slepicó, na mo
|
---|
[3] |
doso (na mou dusi), von kópil loko (koupil louku); też
|
---|
[4] |
v němčině prostonárodní zní au jako české ou: landhous
|
---|
[5] |
|
---|
[6] |
Ze nemůže býti důkazem, že „poněvadž se tak psalo,
|
---|
[7] |
tedy též tak se vyslovovalo,“ chceme ještě podotknouti.
|
---|
[8] |
Neboť písmem nedávají se proměny jazykové na jevo hned,
|
---|
[9] |
jak povstaly, ale často teprvé po dlouhých letech. Pozoru-
|
---|
[10] |
jeme to opětně na jazyku francouzském, kde několik století
|
---|
[11] |
znělo již v řeči é, ačkoliv psáno bylo dlouho oi, až konečně
|
---|
[12] |
za Voltaira uvedeno jest i do řeči písemné ai = € místo
|
---|
[13] |
starého oi; k. p. Francois, nynější Francais. Ani tak
|
---|
[14] |
daleko choditi nemusíme, i v češtině Palacký dosud užíval
|
---|
[15] |
au, a nikdo přece nebude mysliti, že vyslovuje se dosud
|
---|
[16] |
|
---|
[17] |
Ovšem, i některá česká podřečí mají dvouhlásku au:
|
---|
[18] |
kauka m. kavka; povídau m. povídal, kteréžto u poslední
|
---|
[19] |
povstavsi z l podobá se maloruskému v m. 1: ¢uvav m. čuval,
|
---|
[20] |
obuvav m. obuval, a k chorvatsko-srbskému o m. 1: orao
|
---|
[21] |
m. oral, misao m. misal (mysl), ježto však nejsou pravou
|
---|
[22] |
dvouhláskou. Důkazy pak, zda v XVII. století již: vesměs
|
---|
[23] |
ou se užívalo, podají nám teprvé dle našeho mínění slova
|
---|
[24] |
z jazyku českého do jiných přijatá. Co se týče slohu, o
|
---|
[25] |
tom nemůžeme zde ani mluviti , jako i u jinych pamětí,
|
---|
[26] |
které původně nebyly uchystány pro veřejnost.
|
---|
[27] |
Podávajíce zde zápisky tyto přejeme sobě, aby
|
---|
[28] |
památka Rosy po tak dlouhém zapomenutí obnovena byla.
|
---|