| [1] |
|
|---|
| [2] |
tím v obecné mluvě změnilo se dvouhláskou ou. Příčina
|
|---|
| [3] |
změny této záleží totiž v orgánech mluvících. Pozoru-
|
|---|
| [4] |
jeme-li důkladně změnu zvuků, když vyslovujeme dvou-
|
|---|
| [5] |
hlásku au, shledáváme, že mluvidla naše probíhají od
|
|---|
| [6] |
samohlásky a skrze o směrem k u, a při tvrdosti au vy-
|
|---|
| [7] |
světlíme si, že spíše jazyk sobě zvykne na ou neb ó než
|
|---|
| [8] |
na au. Že v jazyku našem dvouhláska au není ani tak mnoho
|
|---|
| [9] |
oblíbená, toho důkazem jsou slova z němčiny přijatá. Tak
|
|---|
| [10] |
k. p. jazyku německému není au nemilé, a přece v češtině
|
|---|
| [11] |
zní německé: Schraube, šroub, Haufe, houf atd. Hlavně
|
|---|
| [12] |
toto slovo obdrželo již dávno u nás domovské právo, byvsi
|
|---|
| [13] |
přijato, kdy au v českém jazyku počíná se objevovati, t.j.
|
|---|
| [14] |
v XV. století; a přece povážíme-li, že ve slovech z cizích
|
|---|
| [15] |
jazyků přijatých více se šetří původního zvuku, ač i tu
|
|---|
| [16] |
slova dokonalým proměnám podléhají, přece nevyslovuje
|
|---|
| [17] |
se i nyní hauf nýbrž houf, ačkoliv se fikà raubit z ně-
|
|---|
| [18] |
meckého rauber. Nechceme tvrditi, że by v XV. stoleti
|
|---|
| [19] |
nebylo se vyslovovalo au, jak tomu i nasvědčují německá
|
|---|
| [20] |
slova z češtiny přijatá k. p. houfnice německy Haubitze,
|
|---|
| [21] |
též XV. v stol. povstalé, v němž utkvělo české au; nýbrž
|
|---|
| [22] |
jen tolik se domyslime, že au záhy změnilo se v ou, takže
|
|---|
| [23] |
již dlouhý čas předtím neodpovídala dvouhláska au pravému
|
|---|
| [24] |
znění. Že tenkráte v yslovování ou zcela neproniklo, shle-
|
|---|
| [25] |
dáváme ze spisu Drachovského: Grammatica boemica in
|
|---|
| [26] |
V. libros divisa. Olomucii (1660) kdež na str. 168. stoji:
|
|---|
| [27] |
Diphtongi aliae sunt propiae, aliae improprie:
|
|---|
| [28] |
Propriae: ay, au, ey, oy, uy, impropriae é, ü, y.
|
|---|
| [29] |
Im locutione producuntur ut budaucy, okrauhly, mi-
|
|---|
| [30] |
leyssi; a na strané 154. Ex vocalibus fiunt diphtongi, quae
|
|---|
| [31] |
|
|---|
| [32] |
Aperte: ay, au, ey, oy, uy; occulte: é, a, y.
|
|---|
| [33] |
Ještě co se týče druhé změny, totiž ó m. au; toho
|
|---|
| [34] |
doklady máme již v sprosté mluvé latinské, kdež se fikalo :
|
|---|
| [35] |
claudius m. clodius, caudex vedle codex a. p. Také i
|
|---|
| [36] |
francouzština tomu nasvědčuje, píšíc I auteur, ale lotér
|
|---|
| [37] |
vyslovujic, l Autriche misto vyslovovaného lotriš a j. v.
|
|---|
| [38] |
Podobné nalézáme v koncovce Instr. sing. fem.: české:
|
|---|
| [39] |
rukou zní polsky rénko, ale píše se reka. Proměny tyto
|
|---|
| [40] |
ovšem dějí se ponenáhlu, ale dějí se jistě; čeština vzdělaná
|
|---|
| [41] |
nekloní se ovšem ještě k tomu, aby změnila bývalé au
|
|---|
| [42] |
v 6, ale ji předešlo v tom ohledu nářečí olomůcké ! kde
|
|---|
| [43] |
|
|---|
| [44] |
1) Šembera. Základové dialektologie str. 39.
|
|---|
