12
tím v obecné mluvě změnilo se dvouhláskou ou. Příčina
změny této záleží totiž v orgánech mluvících. Pozoru-
jeme-li důkladně změnu zvuků, když vyslovujeme dvou-
hlásku au, shledáváme, že mluvidla naše probíhají od
samohlásky a skrze o směrem k u, a při tvrdosti au vy-
světlíme si, že spíše jazyk sobě zvykne na ou neb ó než
na au. Že v jazyku našem dvouhláska au není ani tak mnoho
oblíbená, toho důkazem jsou slova z němčiny přijatá. Tak
k. p. jazyku německému není au nemilé, a přece v češtině
zní německé: Schraube, šroub, Haufe, houf atd. Hlavně
toto slovo obdrželo již dávno u nás domovské právo, byvsi
přijato, kdy au v českém jazyku počíná se objevovati, t.j.
v XV. století; a přece povážíme-li, že ve slovech z cizích
jazyků přijatých více se šetří původního zvuku, ač i tu
slova dokonalým proměnám podléhají, přece nevyslovuje
se i nyní hauf nýbrž houf, ačkoliv se fikà raubit z ně-
meckého rauber. Nechceme tvrditi, że by v XV. stoleti
nebylo se vyslovovalo au, jak tomu i nasvědčují německá
slova z češtiny přijatá k. p. houfnice německy Haubitze,
též XV. v stol. povstalé, v němž utkvělo české au; nýbrž
jen tolik se domyslime, že au záhy změnilo se v ou, takže
již dlouhý čas předtím neodpovídala dvouhláska au pravému
znění. Že tenkráte v yslovování ou zcela neproniklo, shle-
dáváme ze spisu Drachovského: Grammatica boemica in
V. libros divisa. Olomucii (1660) kdež na str. 168. stoji:
Diphtongi aliae sunt propiae, aliae improprie:
Propriae: ay, au, ey, oy, uy, impropriae é, ü, y.
Im locutione producuntur ut budaucy, okrauhly, mi-
leyssi; a na strané 154. Ex vocalibus fiunt diphtongi, quae
ex duabus componuntur.
Aperte: ay, au, ey, oy, uy; occulte: é, a, y.
Ještě co se týče druhé změny, totiž ó m. au; toho
doklady máme již v sprosté mluvé latinské, kdež se fikalo :
claudius m. clodius, caudex vedle codex a. p. Také i
francouzština tomu nasvědčuje, píšíc I auteur, ale lotér
vyslovujic, l Autriche misto vyslovovaného lotriš a j. v.
Podobné nalézáme v koncovce Instr. sing. fem.: české:
rukou zní polsky rénko, ale píše se reka. Proměny tyto
ovšem dějí se ponenáhlu, ale dějí se jistě; čeština vzdělaná
nekloní se ovšem ještě k tomu, aby změnila bývalé au
v 6, ale ji předešlo v tom ohledu nářečí olomůcké ! kde
1) Šembera. Základové dialektologie str. 39.
