| [1] |
to. Učil, že Bůh je první látka všech věcí tělesných i duševních.
|
|---|
| [2] |
Učení obou mistrů bylo roku 1215 zakázáno, ale ožilo opět ve
|
|---|
| [3] |
XIV. století, v hnutí t. zv. acerroistickém. Vůdcem hnutí byl Jan
|
|---|
| [4] |
z Jandunu, autor četných komentářů ke spisům Aristotelovým,
|
|---|
| [5] |
Averrovým a padovského filosofa Petra z Albana. Přítel a stoupe-
|
|---|
| [6] |
nec Jana z Jandunu, Marsil z Padovy vydal společně s Janem
|
|---|
| [7] |
protipapežský spis „Defensor pacis“, v němž hlásá suverenitu lidu
|
|---|
| [8] |
|
|---|
| [9] |
Výstřední realism těchto mistrů přijal anglický reformátor Jan
|
|---|
| [10] |
Viklef ve svých filosofických spisech, zvláště ve spisech „De ideis“
|
|---|
| [11] |
a „De universalibus“. Všeobecniny jsou podle své všeobecnosti ob-
|
|---|
| [12] |
saženy v každém jedinci již přede vším poznáním. Všichni jedinci
|
|---|
| [13] |
téhož druhu jsou numericky jedna a táž bytost určené pouze pří-
|
|---|
| [14] |
padnými individuálními znaky. Idee jsou věcné příčiny stvoření
|
|---|
| [15] |
v Bohu, jsou v Bohu jednotny a nerozlišny. Ideje však jsou rovny
|
|---|
| [16] |
věcem stvořeným, tedy důsledek: „Omnis creatura Deus est.“ Viklef
|
|---|
| [17] |
se tu odvolává na sv. Pavla (I. Kor)... „aby Bůh byl ve všech
|
|---|
| [18] |
všecko“. Zároveň obrací tuto větu a učí, že Bůh jest stejný s tvo-
|
|---|
| [19] |
rem podle bytí rozumového: „Deus est guaelibet creatura in esse
|
|---|
| [20] |
intellegibili^. Důsledek toho, že stvoření je věčné, bytí rozumové je
|
|---|
| [21] |
absolutní nutnost: „Omnia, guae eveniunt, de necessitate eveniunt.“
|
|---|
| [22] |
Vědění Boží je chápání této nutnosti, jež je klíčem k tomu, co
|
|---|
| [23] |
stvořil: „Deum non posse guicguam facere, nisi guod fecit.“
|
|---|
| [24] |
Tím prý Bůh nikterak není omezen, ježto i zplození Slova i Ducha
|
|---|
| [25] |
bylo nutné. Vykoupení je pak proces přirozený. Také Duch je
|
|---|
| [26] |
vlastně způsobován Bohem, ježto nastoupí, když jsou tu podmínky,
|
|---|
| [27] |
ale ty pocházejí od Boha. Bůh tudíž určuje jedny lidi ke spáse,
|
|---|
| [28] |
druhé ke zkáze. Stvoření formaliter není ničím, essentialiter je Bůh
|
|---|
| [29] |
sám, proto i věčné jako Bůh. Nepotřebnost formy odstraňuje též
|
|---|
| [30] |
definicí duše jako formy těla a Viklef učí, že člověk má tři přiro-
|
|---|
| [31] |
zenosti : duch, tělo a naturalem animationem, tedy vyslovená trichto-
|
|---|
| [32] |
mie. Církev je složena ze dvou prvků: praedestinati a reprobi urče-
|
|---|
| [33] |
ných ke spáse a zavržení.
|
|---|
| [34] |
Podle filosofie Viklefoóovy nemůžeme tedy mluviti o církvi jako
|
|---|
| [35] |
dílu lásky Boží, jež vede lidstvo cestou pravdy ke spáse. Proto tra-
|
|---|
| [36] |
dice i koncily jsou neplatny, proto směšné jsou obřady a symbo-
|
|---|
| [37] |
lika církevní. Názory Viklefovy byly odsouzeny roku 1377 a 1382.
|
|---|
| [38] |
Do Čech dostaly se filosofické spisy Viklefovy po roce 1380.
|
|---|
| [39] |
Šířili je mistři Štěpán z Kolína, Petr ze Znojma a zvláště Stanislav
|
|---|
| [40] |
ze Znojma. K němu se přidružili jeho žáci Štěpán Páleč a Jan Hus,
|
|---|
| [41] |
který roku 1411 píše, že „dávno před 20 lety on i jeho druhové
|
|---|
| [42] |
na universitě jsou v držení Viklefových spisů“.
|
|---|
| [43] |
155
|
|---|
