to. Učil, že Bůh je první látka všech věcí tělesných i duševních.
Učení obou mistrů bylo roku 1215 zakázáno, ale ožilo opět ve
XIV. století, v hnutí t. zv. acerroistickém. Vůdcem hnutí byl Jan
z Jandunu, autor četných komentářů ke spisům Aristotelovým,
Averrovým a padovského filosofa Petra z Albana. Přítel a stoupe-
nec Jana z Jandunu, Marsil z Padovy vydal společně s Janem
protipapežský spis „Defensor pacis“, v němž hlásá suverenitu lidu
proti suverenitě církve.
Výstřední realism těchto mistrů přijal anglický reformátor Jan
Viklef ve svých filosofických spisech, zvláště ve spisech „De ideis“
a „De universalibus“. Všeobecniny jsou podle své všeobecnosti ob-
saženy v každém jedinci již přede vším poznáním. Všichni jedinci
téhož druhu jsou numericky jedna a táž bytost určené pouze pří-
padnými individuálními znaky. Idee jsou věcné příčiny stvoření
v Bohu, jsou v Bohu jednotny a nerozlišny. Ideje však jsou rovny
věcem stvořeným, tedy důsledek: „Omnis creatura Deus est.“ Viklef
se tu odvolává na sv. Pavla (I. Kor)... „aby Bůh byl ve všech
všecko“. Zároveň obrací tuto větu a učí, že Bůh jest stejný s tvo-
rem podle bytí rozumového: „Deus est guaelibet creatura in esse
intellegibili^. Důsledek toho, že stvoření je věčné, bytí rozumové je
absolutní nutnost: „Omnia, guae eveniunt, de necessitate eveniunt.“
Vědění Boží je chápání této nutnosti, jež je klíčem k tomu, co
stvořil: „Deum non posse guicguam facere, nisi guod fecit.“
Tím prý Bůh nikterak není omezen, ježto i zplození Slova i Ducha
bylo nutné. Vykoupení je pak proces přirozený. Také Duch je
vlastně způsobován Bohem, ježto nastoupí, když jsou tu podmínky,
ale ty pocházejí od Boha. Bůh tudíž určuje jedny lidi ke spáse,
druhé ke zkáze. Stvoření formaliter není ničím, essentialiter je Bůh
sám, proto i věčné jako Bůh. Nepotřebnost formy odstraňuje též
definicí duše jako formy těla a Viklef učí, že člověk má tři přiro-
zenosti : duch, tělo a naturalem animationem, tedy vyslovená trichto-
mie. Církev je složena ze dvou prvků: praedestinati a reprobi urče-
ných ke spáse a zavržení.
Podle filosofie Viklefoóovy nemůžeme tedy mluviti o církvi jako
dílu lásky Boží, jež vede lidstvo cestou pravdy ke spáse. Proto tra-
dice i koncily jsou neplatny, proto směšné jsou obřady a symbo-
lika církevní. Názory Viklefovy byly odsouzeny roku 1377 a 1382.
Do Čech dostaly se filosofické spisy Viklefovy po roce 1380.
Šířili je mistři Štěpán z Kolína, Petr ze Znojma a zvláště Stanislav
ze Znojma. K němu se přidružili jeho žáci Štěpán Páleč a Jan Hus,
který roku 1411 píše, že „dávno před 20 lety on i jeho druhové
na universitě jsou v držení Viklefových spisů“.
155
