Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
z roku 1450 a 1451. 257
anebo kterú potřebu, ježto by za haléř stálo, jež s ním o nic nikdá z dávné chvíle
nemluvím, než jsem s ním tak což mohu najpéknéjie, ale nic na ném platno nenie,
než jedné je vždy horší; a od té mateře, ten Buoh vie, že od nie také dosti psoty
trpím. Zdá mi se, Ze mé několikero potykuje, by někoho můúdřejšího z toho jediné
potkalo, bylo s tiem dosti činiti. A prosím tebe milý bratře! daj mi pefinu a duchnu
a polštář a jeden koberček, kdyžt na vuoz vsědu, ať mám aspoň na tem sedéti; a vérimt,
že mi za zlé mieti nebudeš, žeť tebe za to prosím; nebo se naději, že mi to již
muožeš sám dáti; a také je to bohdá bez vašé škody. A když by pak sám ke mně
přijel a měl vuoz, že by to pak s sebú přivezl. Také daj mi věděti, jakútě to od-
pověď muoj pán po Wolfovi dal. Dán na Nyklšpurce v úterý den sv. Markéty.
Perchta z Rozmberka.
27.
1451, 13. Julii v Mikulově. — Panna Šermarova Jindřichovi z Rožemberka o bídě a útrapách
své paní, prosíc jej, aby k nim brzo přijel. (Licht. reg.)
Urozenému pánu, p. Jindřichu z Rozmberka buď tento list dán.
Modlitbu svü vzkazuji TMti, urozený p. milý! A ráda bych slyšela, by se
TMt dobře měl, ale myť se pohřéchu dobře nemáme. A teď TMti posélám košili,
prosím, rač pro mě v nf choditi. Ale protot se s TMtí hnévám, a tak mi se zdá,
když se uzříme, že bych se s TMtí svadila až do pláče, nebo bych se tomu byla
nikdá nenadála, by se měl tak nad svü sestrü zapomnieti i nad námi také, a slíbiv
nám přijeti, by se nám najhuoř dálo, a jižť se paní tak zle děje, ježtot nám sej tomu
těžko dívati i každému, ktožt ji v tom vidí, a TMt vždy k ní nepřijede. A již o to tak
velmi lidé mluvie, a ona sobě a to tak velmi stýště a tak mi řéká: že již se druhdy
tak zamůtí, že sobě již v žádném dobré naděje nepoloží, a zvlášť když se na TMt
rozpomene, a želejíci toho, že TMt kdy tak přéliš miluje, že se jí zdá, že se již
i TMt nad ní zapomene, a nejednú srdečně zpláče zpomenúci na to; ale ját ji z toho
ráda vymluvím, kdyzt mohu, ale samét mi se to zdá, nebt již vše tak mile trpí
mnoho divných příhod, ježtoť bych já se tomu dokud sem Żiva do nie nenadála;
i jiníť řiekají, že byť sedlku pojal, zet jím tolik netrpěla; a čím jest ona povolnější,
tím je i on i bába horší. A pravilat mi, žeť chce TMti prositi za pefinu a za duchnu.
Milý pane, račiž jí dáti, nebo budeš z ní mieti zádušé, nebť jí bába jednoho pérka
pójčiti nechce. Také milý pane, račiž mi 'raditi, kterak mám učiniti o tom, jakož
pán náš chce nás pryč poslati; pak já tuším, jestli to muoj bratr zvie — nebť to již
nesmie, a Ze proto nás chce pryč poslati, aby tepruo svú vuoli nad ní měl, a to již
lidé u Viedni všudy mluvie — i bojím se, zvieli bratr muoj, Ze mé bude chtieti
sám vzéti. Kterakž já tomu pak mám učiniti, an mě i tak prvé chtěl vzéti pro jich
