Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
37
ani předzvěděných, jakož i ne od účinků této milosti. (Post. 252.)
Relormatoij uci, že vůbec všecko, co koná člověk hřísný, jest hříchem
ne všedním, ale smrtelným, že by tento zasloužil za každý břích, ano
i za každé, byť i bezvolné hnutí žádosti, věčného trestu, kdežto Hus
dobře rozeznává, že hřích nejprve tane na mysli, pak
jest lebtdnftko vmysli, potom kochdnie, pak privolenie
přes boží přikázání: Žádost zlá s přivolením jest hřích smrtelný,
(Post. 89.)
V postille Husové jevi se abozná snaha, opraviti spoleénost církevní,
nikoli ji zreformovati. Rus vůbec reformatorem nebyl, aspoň ne v tom
smyslu, že by byl věrouku nějak přereformoval. [Husovi nešlo u novou
dogmatiku, šlo mu jen o nápravu církve, především o zlepšení svato-
kupeckého kněžstva. (Winter, Život círk., L. 5.) Hus kázal lidu, kázal
mu ze srdce, upřímné, z vrouciho přesvědčení, kázal lidu českému, česky,
a tak stal se zástupcem českých národních zájmů. (Srovu. Lechler, Hus,
str. 22.) Зем! se to též v jeho postille, a v tom záleží její význam
národní. — V díle jeho zrvadlí se též jeho duše. l’3e, co pravi, jde
mu přímo ge srdce; jest otevřený, přímý, kde tieba, à bezohlednÿ. Jest
přesvědčen o poctivosti svých činů a na soćm přesvědčení trvá 8 ne-
istupnou horlivostí, jak se to jeví na př. též z těchto slov postilly:
„A bude-li jeho svatá vóle (t. boží), já odváže sč jich služby
stavenie,... budu kdzati slovo božie, když vedlé jeho svatého
naučenie k tomu čas uzřím, abych ovcí Kristových ještě potvrdil.“
(175, pod. 202, 326 a j.). Uéenost jeho jeví se v ovládánf látky
a v množství citátů. Hus nechlubí se však nikde učeností,
Jest skromný. Čemu sám nerozumí, k tomu se otevřeně
a upřímně zná. Na jednom místě postilly nerozumí na př. slovům
sv. Rehofe, i praví: ,já$ znám, žeť nerozumiem tomu, a svatého
Řehoře nezamietám“. Námitky své podává způsobem zcela skromným;
uvádí, co se mu v té neb oné věci jen zdá, a opakuje znovu: „ještěť
vyznávám, žeť nerozumiem“, (69). Končí pak takto: „Konečně na tom
ostávám, že každé slovo Kristovo jest pravé, a kteréhož nerozumiem,
to jeho milosti porúčiem, maje naději, že po smrti urozumiem.* (70).
Zná se otevřeně též k svým slabostem, Na př. jest si vědom, že často
sám více si vážil boháče neZ chudasa, ,vstávaje neb kuklu snímaje,
aneb sě kláněje bohatému, ne tak ch dému, a spiese posielaje po
pitie bohatému gros nez dada chudému peniez^. „Avšak“, dodává,
„ufám milosrdnóm u Jeżlśovi, na$emu vykupiteli, Ze mi to odpustil,
a že mě již od toho zachová“. (385 —386).
