Facsimile Lines

354

Page

[1]	37
[2]	ani předzvěděných, jakož i ne od účinků této milosti. (Post. 252.)
[3]	Relormatoij uci, že vůbec všecko, co koná člověk hřísný, jest hříchem
[4]	ne všedním, ale smrtelným, že by tento zasloužil za každý břích, ano
[5]	i za každé, byť i bezvolné hnutí žádosti, věčného trestu, kdežto Hus
[6]	dobře rozeznává, že hřích nejprve tane na mysli, pak
[7]	jest lebtdnftko vmysli, potom kochdnie, pak privolenie
[8]	přes boží přikázání: Žádost zlá s přivolením jest hřích smrtelný,
[9]	(Post. 89.)
[10]	V postille Husové jevi se abozná snaha, opraviti spoleénost církevní,
[11]	nikoli ji zreformovati. Rus vůbec reformatorem nebyl, aspoň ne v tom
[12]	smyslu, že by byl věrouku nějak přereformoval. [Husovi nešlo u novou
[13]	dogmatiku, šlo mu jen o nápravu církve, především o zlepšení svato-
[14]	kupeckého kněžstva. (Winter, Život círk., L. 5.) Hus kázal lidu, kázal
[15]	mu ze srdce, upřímné, z vrouciho přesvědčení, kázal lidu českému, česky,
[16]	a tak stal se zástupcem českých národních zájmů. (Srovu. Lechler, Hus,
[17]	str. 22.) Зем! se to též v jeho postille, a v tom záleží její význam
[18]	národní. — V díle jeho zrvadlí se též jeho duše. l’3e, co pravi, jde
[19]	mu přímo ge srdce; jest otevřený, přímý, kde tieba, à bezohlednÿ. Jest
[20]	přesvědčen o poctivosti svých činů a na soćm přesvědčení trvá 8 ne-
[21]	istupnou horlivostí, jak se to jeví na př. též z těchto slov postilly:
[22]	„A bude-li jeho svatá vóle (t. boží), já odváže sč jich služby
[23]	stavenie,... budu kdzati slovo božie, když vedlé jeho svatého
[24]	naučenie k tomu čas uzřím, abych ovcí Kristových ještě potvrdil.“
[25]	(175, pod. 202, 326 a j.). Uéenost jeho jeví se v ovládánf látky
[26]	a v množství citátů. Hus nechlubí se však nikde učeností,
[27]	Jest skromný. Čemu sám nerozumí, k tomu se otevřeně
[28]	a upřímně zná. Na jednom místě postilly nerozumí na př. slovům
[29]	sv. Rehofe, i praví: ,já$ znám, žeť nerozumiem tomu, a svatého
[30]	Řehoře nezamietám“. Námitky své podává způsobem zcela skromným;
[31]	uvádí, co se mu v té neb oné věci jen zdá, a opakuje znovu: „ještěť
[32]	vyznávám, žeť nerozumiem“, (69). Končí pak takto: „Konečně na tom
[33]	ostávám, že každé slovo Kristovo jest pravé, a kteréhož nerozumiem,
[34]	to jeho milosti porúčiem, maje naději, že po smrti urozumiem.* (70).
[35]	Zná se otevřeně též k svým slabostem, Na př. jest si vědom, že často
[36]	sám více si vážil boháče neZ chudasa, ,vstávaje neb kuklu snímaje,
[37]	aneb sě kláněje bohatému, ne tak ch dému, a spiese posielaje po
[38]	pitie bohatému gros nez dada chudému peniez^. „Avšak“, dodává,
[39]	„ufám milosrdnóm u Jeżlśovi, na$emu vykupiteli, Ze mi to odpustil,
[40]	a že mě již od toho zachová“. (385 —386).

Text view • Facsimile