Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Tod vydavateliv. IX
ve Vidni za odméuu vérnych slużeb, a v Cechich kněží římští daleko ještě výše vynikli. Jme-
novali ho na kazatelnách šelmou (padouchem), zrádcem pikhartskÿm, lotrem starÿm, psem
plesnivym, hrbatym.*) Nebylo zastání, nebylo práva.
Pod tíhou všelikých strastí, pronásledování na těle snížený Žerotín, vida, že lidu svému,
vlasti své více pomáhati nesmí, pomoci nemůže, a nechtě víru otců svých zapříti, odebral se
vedle tisíců a tisíců jiných z vlasti své. I v novém domově, ve Vratislavi, zůstal sobě ve
všem věrným, jako ušlechtilý člověk, jako šlechtic vysokého rodu a ochrance nižšího, chudšího
lidu, jako někdejší hrdinský válečník, jenž miloval mír, jako zastance pouhého slova božího,
štědrý příznivec Bratří, nade všechno pak nepřestal horoucí láskou k vlasti své posvěcovati
všechno své konání. Ačkoliv Žerotín považován byl i za hranicemi vlasti své jako za hlavu
„kacířů“, přece osmělil se jistý neplecha, że pamflet 1. 1619 proti nému vydaný znova na
potupu jeho vytiskl a rozhodil. Ve Vídni pak zvláště císař Ferdinand chtěl, aby několik mis-
sionárü se s ním namähalo a na víru katolickou ho obrátilo, poněvadž prý pro velikou
moudrost, učenost od císaře samého více vážen než všichni „kacíři“ jemu rovní. I pokusil se
s nim již dříve jistý missionář, ale na katolickou víru ho nepřevrátil.
Žerotín byl slabé konstituce tělesné, častokráte a někdy povázlivé se rozstonal. L. 1613
navštívila ho ponejprv dna, r. 1616 těžce onemocněl, tak že již i na smrt pomýšlel; podobně
r. 1622 ani nedoufal, že živ zůstane, též 1. 1624. Různé nemoci ho trápily. Hledal pomoci
a úlevy v českých lázních ve Varech a Teplici, kamž s povolením císařským zajeti směl. Byl
již sice věkem sešlý, avšak mnohem více zármutkem nad neštěstím svého národa a starostmi
strápen než vysokým stářím, kteréž zdraví přidávati nemohlo. Viděl, že všechno na ten čas
bylo ztraceno, svobody, práva národa podvráceny, věrní Čechové do cizích zemí rozehnáni, vy-
kouzlené naděje že rozväl bouilivÿ vitr mrazivé skutečnosti, a pomoc odnikud. Věděl, že slova
domnělých proroků o vydobytí ztracené země České staré svobodě a volnosti za nedlouho
budou zapomenuta; viděl, že útěcha, víra, že vyhnaní Čechové uzří brzy své Kanaan, proménila
se v zoufalý pláč a nářek doma i za hranicemi. Žerotín sám na sobě poznával s nemalou hoř-
kostí, jakou křížovou cestu konati musil za stálou věrnost, bezpříkladnou oddanost a veliké
sebezapření, jak malomocným, neváženým za všechny vykonané služby se stal při dvoře ve
Vídni, jaké mu hrozilo pronásledování i úklady o život. Častokráte naříkal s prorokem Ozeášem,
že Hospodin takovou ranou národ český potrestal, „že není krále, ani kněze, ani proroka“ ;
mysl jeho zalétala do spustosené, zbédované vlasti, jejiz porutnikové tinili ji vlastním přirozeným
détem ne matkou, ale macechou.
Vznešený jeho duch přidával mu sice síly i v útrapách starého věku, však nemocí
a hrůzami války býval na těle hrozně zemdlený. Těšil se vždy, že ze svého exilu na Moravu
a do Čech se svou paní Kateřinou, s níž byl jednoho srdce a mysli, si vyjede a změnou
povětří pookřeje a ozdrawi na českém vzduchu.
A musel takovou cestu bezděčně vykonati léta 1633, když na konci měsíce srpna před
hrozícím nebezpečenstvím válečným a morem ve Vratislavi vypuklÿm chtěl se přichrániti.
S ženou svou i s některými svými domácími vypravil se chvatem na cestu, kteráž podobala
se skoro útěku. S mnohým strachem a nebezpetenstvim ujížděli před vojáky a až na Opavu
zajeti museli. | Koně sotva do Přerova je dotáhli, dále nemohli. Celý domácí houf přibyl dne
6. září na hrad Přerovský. Po týdenním odpočinku odebrali se do Brna, odkudž chtěli na
zimní pobyt do Brandýsa nad Orlicí se vypraviti. Však mimo všechno naddni rozstonal se
*) Viz Dvorsky o Karlu st. z Žerotína v Pamrátkách archaeologických 1673.
Archiv Cesky XXVII. Il
