VI
Avšak užívaje jich kriticky nemine se zajisté s jistým prospěchem, pončvadž
jest známa pravda, že nejen ten, kdo mnoho mluví, ale i ten, kdo mnoho
píše, často pravé smýšlení své vyjevuje bezděky.
Ačkoli ode dávna k listům humanistickým bedlivě bylo přihlíženo, sbírky
jejich pořádány, kommentovány, vydávány, přec vlastní činnost kritická v tomto
oboru přináleží teprv pokročilejší době nové. Prvotný účel vydání takových
býval zcela zvláštní. Starším vydavatelům byla taková sbírka listů jakous
anthologií stilistickou, jakýms praktickým návodem k hotovení listů pro školu
i širší obecenstvo, konečně jakous snůškou průpovědí mravovědných (sentencí)
a anekdot staroklassických i moderních. Této praktické potřebě, když na zá-
kladě studií humanistických obrozovalo se novověké školství, hověti musily
vedle epistolografie antické listáře čelnějších humanistů doby právě minulé;
v nich pak opět ceněna nejvýše správná fraseologie latinská a poněkud také
elegantní a zvučné sentence, ale jen velmi málo vlastní duch korrespondenta,
který z listů vanul. Aby ducha toho, pokud možná, čtoucímu obecenstvu za-
střeli, neštítili se vydavatelé starší, majíce na zřeteli zvláštní svůj účel, ani klestění
a měnění textu, vynechávání částí, podle jejich aneb soudobého čtenářstva
zdání pohoršlivých, a naznačování vlastních jmen, na nichž jim nezáleželo,
pouhým znaménkem N (= nomen), zrovna tak, jak byli činívali středověcí
jejich předchůdcové, sdělávajíce formuláře listin k potřebě kancelářské. Zvláštní
tato jejich tendence nejlépe vysvítá z marginálních poznámek, jež nejčastěji
buď formální stránku listů anebo mravní nějakou sentenci vytýkají. O náležité
vročení listů dbáno v těchto starých vydáních nejméně, a leda jen tenkrát,
byl-li list sám vročen úplně, což bývalo málokdy, ponecháno správné jeho
zakončení, ač neporušil-li nepozorný tiskař ještě i toto. Celkem taková jest
na př. sbírka listů nejčelnějšího humanisty českého Bohuslava z Lobkovic,
kterou v letech 1562 —1570 v Praze vydal Tomáš Mitis, a která z největší
části jest podkladem tohoto vydání našeho, jak níze zevrubnéji vytkneme.
Teprv doba novější uvykala znenáhla pohlížeti na staré listáře ty okem kritičtěj-
ším, i přičiňují se nyní historikové, aby listáře ty jakožto vzácné prameny
dějin literárních a kulturních nově uspořádali; chronologicky pokud možná
sťadili a potřebnými poznámkami opatiili, at již nová vydání jejich spočívati
mohou přímo na materialu listovém (na originalech nebo přepisech), nebo po-
řízena býti musí na základě tisků starších.
Pořádání listového materialu takového a opatřování potřebnými poznám-
kami již z příčin svrchu podotčených jest velmi nesnadné a trudné, ale bývá
ještě trudnější překážkami, které počínání tomu jakoby naschval navalili huma-
nističtí pisatelé sami. Oni totiž vědouce dobře, že tajemství listového nebude
šetřeno, nejen: úmyslně vypouštěli vše to, co by cizího čtenáře mohlo po-
horšiti, ale podávali i ty zprávy, jimž rozuměti měl jen zasvěcený adressat,
v obalu často takřka aenigmatickém, anebo dokonce důvěrné takové zprávy
napisovali na zvláštní cedulky k listům přikládané, a to nejčastěji jazykem
obecným (lingua vulgari nebo vernacula). Že vloženou cedulku tu adressat,
který tak jako pisatel lidovou mluvou pohrdal, jakmile ji přečte, ihned zničí,
věděli tak jistě, jako se stalo skutečně, že ani jedna taková »schedula epistolae
inclusa« se nám nezachovala. Obsah ztracené ceduličky kromě toho, že býval
