X
dvou druhů humanistických listů nacházíme ještě třetí, delší učené traktaty.
které jen proto, že mají listovou formu, bývají v kategorii tuto zahrnovany»
patříce jinak slušněji mezi spisy naučné.
Tolik o povaze epistolografie humanistů vůbec, jichž největší část při-
náležela k nižším vrstvám společenským, ale vzděláním moderním a vrozenou
duchaplností brzy ovládla kruhy nejvyšší: charakter listů Bohuslava našeho
od ní poněkud se liší, tak jako on sám, urozený a bohatý pán český, zvláštní
stanovisko ve společnosti té nebo spíše vedle společnosti té zaujímá. Na studie
do Italie nebyl zajisté poslán proto, že by se bylo zalíbilo poručníku jeho,
kdokoli to byl, v novotářství humanistickém, jež tam tenkrát bujelo, nýbrž
z příčin zcela jiných. Universita Pražská, stavši se zcela utrakvistickou, nepo-
skytovala více pohodlného útulku straně orthodoxní, jež na studie vyšší vysílati
počala syny své do ciziny, a poněvadž university italské slynuly tenkrát zvlášť
studiemi právnickými, do Italie. Bohuslav určen byl zajisté stavu duchovnímu,
arci nikoliv nižšímu, nýbrž, jak na pána slušelo, k praelatskému. Proto za prů-
vodce | řidán mu kněz. V Italii oddal se studiu římského a kanonického práva,
i není nám známo (což zvláštního vytčení hodno), že by byl tenkrát s někte-
rým italským humanistou, kteří, jak mohli, k bohatším ultramontanům se
lepili, důvěrněji obcoval mimo jediného snad Priama Capocia Marsalského,
jejž potom r. 1486 přátelům Lipským vřele doporučoval. Ze studnice nových
snah humanistických napil se jen přičiněním přítele Schotta jakoby kradmo,
ale maje smysl krásy formální velmi chápavý oblíbil si ovšem staré klassiky,
než duchem obrozeného staropohanství a výstředností jeho ctitelů se nikterak
neopojil, nýbrž maje vždy v paměti cíl svůj prvotní, totiž dosažení hodnosti
nějaké biskupské, zůstával horlivým, někdy až přehorlivým katolíkem. S tímto
cílem svým arci se minul bohužel po svém a jiných hříchu, ale ono pokoutní
napití ze studnice studií staroklassických a pilné potom čítání klassiků sou-
kromé vyneslo mu ještě za živa nejen v Čechách ale téměř v celé střední
Evropě slávu znamenitého poety a učence, po smrti a podnes jménu jeho
dodává lesku českého arcihumanisty.
Avšak každé světlo, obklopené hmotou pozemské nedokonalosti, vrhá
nejen záři ale i stín; nestrannému historiku sluší měřiti obé. Zasloužené slávy
dostalo se našemu výtečníku již mnoho, a dostane se zajisté ještě více: my
dotkneme se zde také několika stinných stránek jeho povahy, zvláště pokud
se jeví v jeho korrespondenci. Základními vadami povahy Bohuslavovy byl
přílišný pessimismus a lehkověrnost k úlisným přátelům, kteří ze slabosti jeho
kořistili. V této příčině a všelijak jinak mnoho stínu vrhají velmi záhadné styky
jeho s úředníkem desk zemských Pibrou. Přidáme-li k vadám těm středověkou
ještě intoleranci, která druhdy ani zkázy vlasti (jindy opět do nebe vynášené)
se nehrozila, a malou míru vděčnosti k přátelům skutečným, již ač jinověrci
výtečnost jeho rádi uznávali a jej upřímně podporovali, pověděli jsme tuším
nejmírněji skoro vše, co krásnou jinak osobnost Bohuslavovu poněkud zne-
švaťuje. Všechny tyto slabé stránky proslulého muže doloženy jsou v jeho
korrespondenci, i poukázáno k nim větším dílem v poznámkách; ale z kor-
respondence té naproti tomu září tolík světla, že posavadní životopisci snadno
