26 1489.
Georgium unum ex proceribus nostris pervenit, hominem militiae domique
clarum, sed Romanis sacris non admodum amicum. lÍunc Paulus pontifex
maximus regia dignitate privavit et in contumeliam eius Mathiam Pannonium
a nonnullis procerum nostrorum in regem Bohemiae eligi procuravit Friderico
caesare ad id connivente. 7) Quamquam autem magna regni pars a Georgio
defecisset, non tamen fractus animo est, sed longo tempore cum Mathia vario
eventu bellum gessit. Verum Georgio mortuo cum Mathias sibi Bohemiam iam
aptam 9) reputaret, invito et reluctante eo Wladislaus Casimiri Poloni filius,
sub cuius tutela in praesentia requiescimus, in regem assumitur; qui cum diu
cum Mathia de possessione provinciae decertasset, tandem pax inter eos ea
lege composita est, ut titulo regni Bohemiae uterque eorum uteretur, sed
Bohemia apud Wladislaum maneret, provinciae autem ceterae regibus Bohemiae
parere consuetae ut Mathiae essent; quo extincto si memoratas provincias
nobis restitui voluerimus, ut quadringenta milia nummum auti Pannoniis et
eorum reipublicae persolvamus. Haec etsi ab instituto nostro omnino aliena
sunt, libuit tamen breviter commemorare, ut intelligant, si qui fortassis haec
aliquando legerint, ex quanto gloriae et dignitatis gradu delapsi sumus, dum
plus sapere volumus, quam necesse sit, et privatas nostras utilitates publicis
commodis anteponimus. Sed iam finem faciamus; neque enim propositi nostri
est historiam rerum nostrarum scribere, quamquam non putamus id nobis
interdictum esse, si quando ad otium redire et ab hoc curiali strepitu con-
quiescere licuerit, praesertim cum non desint quidam, qui fabulis res gestas
maiorum nostrorum amore quodam patriae ad hoc impulsi sed tamen ab
officio scriptoris penitus alieni repleverunt. Multi praeterea non dico eloquentiae
sed etiam latinitatis ignari hanc rem aggressi in ipso conatu succubuerunt et
imperitiam suam, quam occultasse melius foret, posteritati notam fecerunt.
Aeneas autem Silvius, qui primus exterorum aliqua de nobis diligentius pro-
didit, quamquam eloquentia minime contemnenda fuit, et qui orationi multum
facile addere posset, multa tamen illustria, dum brevitati voluminis consulit,
praetermisit, multa etiam nimium (ne dicam aliud) temere credidit, ut nos
tempore suo ostendemus. Magna tamen homini gratia habenda a nobis est,
quoniam res nostras apud externas gentes maxime illustravit.
Vročení tohoto listu zakládá se nejprv na výslovném udání pisatelově, že uplynulo
právě 70 let od počátku bouří husitských, potom že král Vladislav s velkým nákladem staví
hrad Pražský, což bylo v letech 1134—1493, konečně na tom, že Bohuslav smrti Matiášovy
nepřipomíná. Sám byl pisatel tenkrát u dvora. Záhadnější jest osoba adressatova. V matrice
národa německého na universitě Bononské vyskytuje se »dom. Cristianus Pedigk de
Kemnicz Prag. dioces.« nejprve r. 1472, podruhé jakožto prokurator téhož národa r. 1477.
V listě k Pisonovi z Methony r. 1491 vzkazuje jej Bohuslav pozdravovati. Sauppe (Die
Mönche auf dem Oybin, Zittau 1590 str. 20) uvádí jej mnichem coelestinského kláštera
na Ojvíně, do něhož prý vstoupil po jaru 1494, i připomíná o něm, nevíme na jakém zá-
kladě, že před tím byl prvním notářem královské kanceláře. Když r. 1505 Bohuslav na
Ojvíně zamýšlel po nějaký čas přebývati, nečiní v listě dotyčném o Pedíkovi žádné zmínky;
snad byl tenkrát již mrtev.
?) Víd. coadiuvante.
*) Tak oba rukopisy; snad apertam.
