XXV
Co se pak měkkého Z a r ve přítomných zbytcích týče, prvého z nich
neoznačuje JH nijak. Ostatní dbají o to víc anebo méně rády jen před w,
přidávajíce po Z litery » a y, někdy i s čárkou neb tečkou. Před e našel sem
ly za T jen jednou a sice ve v. 1794 SV. Kromě toho viděl jsem na své
vlastní oči lie za Ie nebo Ze jen v RK na str. 8 v f. 28 a 30, kde zcela
zřetedlně se čte políc; podruhé le za lé nebo le v deliegie na listě 47* vř. 10
a 11 Hradeckého rukopisu, který p. Patera právě dává tisknouti; konečně lye
za lie a n&. lí jen v kuolye, za néz vydavatelé Výboru (II, 62, 13) v Bruncvíkovi
téZ mym spüsobem dali vytisknouti kuočie. V originale samém, rukopise zdejší
bibliotheky universitské z XV véku (XI. B. 4), čte se ono na 1. 205% vř. 8.
Kdo by se proto nad mými /é a lie zastavoval, tomu by nezbylo nic
rozumnějšího ani slušnějšího než právě tak se zachovati mezi jinym i proti
tomu, že v transkripci své rozeznávám i s od $a 3, 2 od Za Ż a c od 6,
poněvadž do M. J. Husa žádný písař český nedovedl důsledně šetřiti rozdílu
toho. Co se pak é týče, to mám s prof. Miklosichem (Vergl. gramm. I*, 512)
za pouhý výmysl novějších grammatikářů našich. K čemu jen to ještě při-
dávám, že sem i s a z podřídil pravidlu, platnému v nynějším pravopise če-
ském o d, č a n. Pročež na př. slabiky sé a zé zcela tak čísti třeba, jako
kdy by byly tištěny $e a Ze, t. j. beze vší stopy i sebe slabšího © před e.
Právě tak smýšlím i o ré proti nynějšímu ře, jsa úplně o tom pře-
svědčen, že staří písaři čeští lépe slyšeli, co splývá u vyslovování # v ne-
rozlučitelný celek, než ti z novověkých grammatikářů našich, kteří prý
i fysiologickým badáním dospěli k tomu vědomí, že se rovná zněním svým
spřežkám rś a rź, čemu prof. Miklosich (l. l. p. 502) téz odporuje, klada *
S rž a rš na roveň ovšem též tak, že u říkání * splývají rž a rš v celek
vlastně nerozlučitelný. Maje kromě toho i jiné podobné omyly týchže gram-
matikářů na mysli, nedivím se naskrze nic ani tomu, že oni ve psaní předků
svfch pfed J. Husem rfe, rzw, ríye, rzye & pod. i takové zádrhliny spatřují,
že jich ani slovy nedovedou označiti, kdežto v z a y, opatřených někdy i čárkou
nebo tečkou, vlastně nic jiného nevězí než pokynutí čtenáři, aby buď jen před-
chozí s a z měl za š a ž aneb s a y spolu i za prvý živel dvojhlásek ie, ia
a podobných, před nimižto se zdálo zbytkem označovati ještě zvláště dříve
řečené znění liter s a z jakožto druhé částky měkkého #.
Ku větší určitosti nedospěli vtom ani ti ze starých písařů českých,
kteří se nedrželi pravopisu Husova, ačkoli je pravda, že i předchůdcové
a vzory jejich skutečně mnohem bedlivěji a důsledněji označovali mékkost
souhlásky » nežli kterékoli z ostatních. Vysvitne to každému dosti jasně
i z těchto zbytků, proskoumá-li pravopisy jejich aspoň tak zevrubně, jak sme
to my již vykonali, ale teprva v díle II míníme vyložiti. Mezitím ať ráčí každý,
koho se právě týče, přestati na následujícím přídavku ku předešlému výkladu.
Že ani písařům těchto zbytkův ani jiným před Husem nešlo skutečně
u dotčeného psaní o nic jiného než o pokynutí též už oznámená čili pouze
o krátké a přiměřené těm dlouhé slabiky: ře-řie, řa-řia a podobné, toho nej-
n
