XX
pak str. 282 a 298; na špici za a vedle v čelé ve v. 1449 a 1453 SV; pomoci
s gen. věci ve v. 750 SV, v 1 a 35 Mi jinde; ačkoli několik dokladů té vazby
najdeš už i u Jungmanna a Lindeho, strany němčiny pak u bratří Grimmů pod
helfen atd.
Latinou zavánějí tuším: listy ve v. 991, 1010 a 1015 SV, v jehož
v. 964 se však i list vyskytá; nesprávná negace ve v. 1163, 1806 a 2006
SV. Ve druhém z těch veršův i rým žádá nikdy. Ostatné viz o tom $. 55
Brusu mého, o tautologii jako stlipem ve v. 106 JH pak tamże str. 116—118,
kde najdeš i více věcí, hodfcich se k objasnění těchto zbytků.
Dále téže zbytky obsahují více slov, o kterých můžeme právem po-
chybovati, že by jich i jádro národa českého, lid obecný, byl kdy tak užíval,
jak se to v nich děje, na př. se slovesem vznimati se ve v. 1204 SV a 35
JH. Kouč tehdejších chlapů českých se totižto nejspíše jen vzpínali nebo
spinali, jak tomu i rodáci moji podnes říkají a RK nasvědčuje veršem, zní-
cím o jelenu takto: vz horu v listie piend téhlé hrdlo.
Podobně se má řeč těchto zbytků k obecné vrstevnici své i několika
příliš odvážlivými vazbami, odporujíc tak velmi často zejmena pravidlům,
platným o shodě slov i v jednoduchých i ve složených větách.
Rozpustilostí tou vyniká zase SV nemálo nad ostatní, jako na př. hned
ve v. 224, jehož přísudek by měl vlastně zníti nemohůú, patře k zamlčenému
podmětu či a ne k nikto, nčes. nikdo, které básník anebo prepisovaë mèli na
mysli. Hanka a vydavatelé Výboru (I, 1097, 11 a 12) jim patrně nerozuměli,
majíce ve vedlejší větě 3 os. jedn. aoristu, chtë za nasi 3 mn. přít. času
ukazovacího, jaké se celý kontext neodolatelně domáhá. Pravý opak vazby
právě dotčené vyskytá se ve v. 240 a 241. Té Hanka též nepochopil a vy-
davatelé Výboru konjekturami svými neobjasnili než jen tak zatemnili, jak
se toho každý již i sám snadno může domysliti, není-li ho zvláště to tajno,
že zbožného ve v. 239 znamená bohatého (srv. v. 72). Touž nádejí kojím se
i strany nevázanosti spáchané ve v. 641—646, připomenu-li, že opustil stojí
tam za nynčjší pustým učinil, sloven. spustossl. Ve v. 2317 slovem Ao míní
se jelen, ačkoli jen stopa jeho předchází. Verš 356 JH drží se nejspíše jen
té. Ale ve v. 209 a 210 téhož očekávali bychom právem též buď jemuž a je-
hoz, bud jimi a jichš za jemuž a jich, jelikož obě ta zájmena nesou se ke
hromadnému po smyslu podstatnému jménu bor, nées. sbor anebo zästup,
a taká jména vůbec objevují se syntakticky i jednotnými i množnými nejen
u Čechů než i u jiných Slovanů za starých dob. Ostatně jich ještě i proto
patří sem, že nemá příklonného ž anebo že. Dále ve v. 293—295 básník JH
má na mysli měšťany za město a ještě směleji sobě vede ve 395—397, pře-
stav tam na fo za v tom a vynechav neż. BM ve v. 193 zájmenem v némá
míní čas, kterého tam není, jak bychom i dle 191 právem očekávali; ko-
nečně ve v. 251 vede sobě on právě tak jako SV ve 2317.
Celkem však vládne i nejmladší z básníků našich Alexandreid, SV, če-
štinou tak obratně, že sobě toho tím výše vážiti máme, čím se více podobá
