941

XXVI

bližším a nejhodnověrnějším svědkem je právě J. Hus. Traktát jeho o pravo- pise českém '“) obsahuje dosti důkazů toho, že Hus byl tak bystrým a stříz- livým pozorovatelem hlásek lidských vůbec a českých zvlášť i s fysiologické strany, jakým se za jeho času sotva který jiný národ europský mohl honositi. Ani o tom nelze již rozumně pochybovati, že písař na str. XXIII dotčené části Passionalu mus. žil buď s Husem spolu buď jen o málo dříve. Nicméně však neni ve Traktátě Husově ani sebe slabší narážky na zádrhliny, proti kterým se právě ozývám. Ve knihách pak dle něho psaných pozorovati je jen víc anebo méně krutý boj mezi zvykem a novotou, jak to právě i jinde bývá.

Konečně nedbal žádný z nynějších tvůrců pravopisu staročeského mimo p. Vymazala naskrze nic vůbec ani na polský pravopis, podnes více podobný vzoru svému, staročeskému od Husa neopravenému, než nynějšímu českému, ani na řeči češtině nejpodobnější: polštinu, moravštinu a slovenčinu. Maje se o tom jinde zevrubněji vysloviti; dávám nyní každému, koho se týče, na rozchodnou jen tu dobře míněnou radu, aby hleděl svědomitě vyhověti té neomvlné pravdě, hlásané a výtečně vyložené již i od našeho A. Komenského, že žádné věci nelze opravdu poznati samé o sobě než jen tak, srovná-li se s jinými, aby vyšlo na jevo, čím a proč se těm podobá nebo nepodobá. „Nemo rem perfecte novit gui solam novit, etiamsi analytice et synthetice norit: demum si, quid aliae similiter aut dissimiliter habeant et cur, intelligit, plene intelligit. Hinc philologus bonus melius intelligit linguas, si polyglottus fuerit, quam possunt qui tantum intelligunt singulas.“ Tak zní a obrácena jest i ku prospěchu filologie dotčená pravda v originale samém (Opera di- dactica omnia. Amsterodami 1657. Vol. II, cap. X, $. 63); ale neřídil se jí žádný ani z pánů, dotčených na str. XV pod a a b.

14) Vydany i s ukázkami knih dle něho psanfch v Miklosichové Slavische bibliothek. II. Wien 1858, str. 173—197.

V PRAZE 8 srpna 1880.

M. Hattala.